K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 8. 1999, č. j.
11 Co 692/99-69, rozhodl, že „ rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod
bodem „I.\" mění tak, že žalovaní jsou povinni, a to každý z nich, zaplatit
žalobci částku 130. 664.- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do
zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z
žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalšího žalovaného; ve
zbytku, t. j. do částky 44. 932.-Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.\"
Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a v enunciátu svého
rozsudku dále uvedl, že výroky pod body „II.\" a IV.\" rozsudku soudu prvního
stupně zůstaly odvoláním nedotčeny. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí režimem zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a smlouvu uzavřenou mezi
účastníky posoudil podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák. jako nájemní
smlouvu (jejímž předmětem byla nemovitost jako celek, nikoli nebytové
prostory), nicméně ve shodě s ním shledal tuto smlouvu platnou. Dle názoru
odvolacího soudu platnost této smlouvy neovlivnila ani skutečnost, že k ní
nebyl dán souhlas obecního úřadu. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního
stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaných a o důvodnosti uplatněného nároku
na dlužné nájemné ve výši 130. 664.- Kč. Na rozdíl od něj však neshledal
důvodným žalobní požadavek na zaplacení částky 44. 932- Kč, představující škodu
způsobenou žalovanými na nemovitosti a na inventáři, když - vycházeje z
právního posouzení vztahu mezi účastníky - dovodil, že na právo žalobce na
náhradu škody je nutno aplikovat § 683 obč. zák., což mimo jiné znamená, že
takovýto nárok musí být uplatněn v šestiměsíční prekluzivní lhůtě, počítané od
vrácení pronajaté věci. Protože v dané věci tato lhůta marně uplynula ke dni
30. 10. 1996, právo žalobce na náhradu škody zaniklo.
Rozsudek odvolacího soudu - ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč -
napadli oba žalovaní s poukazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovoláním, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.
s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že se „dopustil omylu při právním posouzení
zjištěného skutkového stavu, neboť .... použil nesprávný právní předpis, tj.
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník\". Dovolatelé mají za to, že i v
případě, kdy je pronajímána samostatná nemovitost za účelem podnikatelské
činnosti, pak - jsou-li v ní toliko nebytové prostory - je nutno na nájemní
smlouvu aplikovat ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. Dovozují, že smlouvu
uzavřenou mezi účastníky je nutno posuzovat jako „smlouvu smíšenou\", neboť
předmětem nájmu byly nebytové prostory, přilehlé pozemky (které však nebyly
dostatečně identifikovány) a movité věci. Vůle účastníků této smlouvy (uvádí se
dále v dovolání) směřovala k uzavření smlouvy odpovídající úpravě obsažené v
zákoně č. 116/1990 Sb., nicméně požadavky tímto zákonem stanovené nesplňovala,
zejména v ní nebylo samostatně stanoveno nájemné z nebytových prostor a chyběl
předchozí souhlas obce. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že „šel nad rozsah
plnění požadovaného žalobcem, když stanovil, že každý ze žalovaných je povinen
zaplatit částku 130. 664.-Kč\", a poukazují na to, že žalobce ve svém žalobním
návrhu požadoval uložení povinnosti žalovaným s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících dvou
žalovaných. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst.
1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Přitom
byl dle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán rozsahem, ve kterém byl rozsudek
odvolacího soudu dovoláním napaden (tj. co do výroku, jímž byla žalovaným
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 130.664.- Kč s příslušenstvím).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních
§ 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Dovolatelé nenamítají (a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny) vady
působící zmatečnost, pro které je možnost podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237
odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nelze tedy o ustanovení § 237 odst. 1
o. s. ř. opřít.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., jak se domnívají dovolatelé. Přípustnost dovolání ve smyslu citovaného
ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího
soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná.
Z porovnání výroků i obsahové stránky rozsudků soudu prvního a druhého stupně
nelze dojít v projednávané věci k závěru, že by rozsudek Krajského soudu v
Plzni byl v napadeném výroku rozsudkem měnícím ve shora uvedeném smyslu. Změna,
obsažená v tomto výroku rozsudku odvolacího soudu, spočívá toliko v upřesnění
povinnosti žalovaných, přičemž jak odvolací soud tak i soud prvního stupně
shledali žalobu na zaplacení částky 130. 664.- Kč, představující dlužné
nájemné, důvodnou. Formulace „každý z nich\" (rozuměno žalovaných), obsažená ve
výroku rozsudku odvolacího soudu, toliko upřesňuje rozsah a vzájemný vztah
povinnosti každého ze žalovaných, vyjádřený již ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v
tomto rozsahu povinnost druhého\".
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není
přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu
prvního stupně tímto výrokem potvrzený, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil,
není dán zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť
žalovaní v odvolacím řízení navrhli, aby byla vyslovena přípustnost dovolání
(písemným podáním datovaným 25. 8. 1999 - č. l. 61 spisu), avšak odvolací soud
o tomto jejich návrhu nerozhodl. Předpokladem přípustnosti dovolání podle
citovaného ustanovení je (vedle včas učiněného návrhu účastníka, jemuž nebylo
vyhověno), aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního
významu. Dovolání může být přitom přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní
otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen
pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně
od ustálené judikatury vyšších soudů.
Vzhledem k uvedenému vymezení lze přiznat zásadní právní význam právní otázce,
zda se smlouva o nájmu nemovitosti (budovy) jako celku, v níž jsou nebytové
prostory, řídí zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č.
116/1990 Sb.\"), a zda - v případě, jsou-li tyto nebytové prostory určeny k
provozování obchodu a služeb - je k takovéto smlouvě nutný předchozí souhlas
orgánu státní správy podle § 3 odst. 2 citovaného zákona.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní názor (kterým byl
překonán právní názor, vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 26. 3. 1998, sp. zn.
2 Cdon 1175/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, str. 333), že
i když se právní režim nájemní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost (jako
celek), v níž se nachází nebytové prostory určené k provozování obchodu a
služeb, neřídí ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními
občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl. obč. zák.), je k takovéto
smlouvě nutný předchozí souhlas orgánu státní správy podle § 3 odst. 2 zákona
č. 116/1990 Sb., tj. souhlas obecního (městského) úřadu - srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73,
dále např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97,
uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura I/200, pod pořadovým číslem 8.
Rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. je rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a
právnických osob v oblasti státní správy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněné v příloze časopisu Soudní
judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 12, dále např. jeho rozhodnutí ze dne
29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1832/99).
Výkon státní správy obcí (jejími příslušnými orgány) v rámci přenesené
působnosti -srov. § 21 a násl. zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o obcích\"), je nutno odlišovat od samostatné
působnosti obce (§ 13 a násl. zákona o obcích), do níž patří i hospodaření s
majetkem obce (§ 14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích), neboť zatímco v případě
výkonu státní správy vystupuje obec - prostřednictvím svého příslušného orgánu
- v pozici veřejnoprávního subjektu (orgánu státu), při nakládání s majetkem
obce vystupuje jako subjekt soukromoprávní (právnická osoba - § 18 odst. 1
písm. c/ obč. zák.). Z uvedeného plyne, že předchozí souhlas ve smyslu § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je nutný i v případě, vystupuje-li na straně
pronajímatele (v rámci výkonu svého vlastnického práva) obec.
V projednávané věci odvolací soud posoudil otázku právního režimu nájemní
smlouvy uzavřené mezi účastníky odlišně od ustálené judikatury dovolacího
soudu; dovolání žalovaných je tedy nejenom přípustné, ale i důvodné. Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, jakož i v akcesorickém výroku o
nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve stejných
částech zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), bylo
předčasné zabývat se dovolací námitkou směřující proti určení vzájemného vztahu
povinnosti každého ze žalovaných zaplatit žalobci požadované plnění.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu