USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové
ve věci žalobce LTC Radotín z. s., se sídlem v Praze 5, Šárovo kolo 932/1, IČO:
44849699, zastoupeného Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Karlovo náměstí 292/14, proti žalované Římskokatolické farnosti u kostela sv.
Petra a Pavla Praha – Radotín, se sídlem v Praze 5, náměstí sv. Petra a Pavla
450/2, IČO: 60435534, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení existence nájemního vztahu a o
vzájemné žalobě o zrušení závazku z nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 92/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 17 Co 116/2017-300, t a
k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal určení, že – bez ohledu na výpovědi z 26. září 2012 (první
výpověď), ze 7. listopadu 2012 (druhá výpověď) a z 28. února 2014 (třetí
výpověď) – trvá nájemní vztah založený mezi účastníky ve vztahu k pozemkům
„parc. č. XY o výměře 8.050 m2, 2430 o výměře 242 m2 a XY o výměře 710 m2,
zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a
katastrální území XY“ (dále jen „předmětné pozemky“ resp. „pozemky“), nájemní
smlouvou ze dne 27. prosince 1996, ve znění dodatků č. 1 – 3 (dále jen „Nájemní
smlouva“ a „Dodatky“). Žalovaná se vzájemnou žalobou domáhala zrušení závazku z
Nájemní smlouvy, ve znění Dodatků, ke dni 28. února 2014 (viz § 2000 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „o. z.“), eventuálně „obnovení rovnováhy práv a povinností stran“ tak, že
nájemné sjednané v čl. II. bodu 1. Nájemní smlouvy se ke dni 28. února 2014
„nahrazuje“ částkou 996.000,- Kč ročně (viz § 1765 odst. 1 o. z.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
10. prosince 2015, č. j. 17 Co 292/2015-189, zrušil v pořadí první rozsudek ze
dne 19. března 2015, č. j. 25 C 92/2013-139, jímž Obvodní soud pro Prahu 5
(soud prvního stupně) určil, že trvá nájemní vztah založený mezi účastníky
Nájemní smlouvou ve znění Dodatků a rozhodl o nákladech řízení účastníků;
současně věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 25 C
92/2013-243, zamítl žalobu (výrok I.) i vzájemnou žalobu žalované (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.) a státu (výrok V.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 9. listopadu
2017, č. j. 17 Co 116/2017-300, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve výroku I. tak, že určil, že nájemní vztah mezi účastníky trvá (výrok I.), a
zrušil ve výroku II. a řízení o vzájemné žalobě zastavil (výrok II.); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok III.) a
před odvolacím soudem (výrok V.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze
uvedených příčin přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět
jen „o.s.ř.“).
Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody,
jejichž prostřednictvím jednak zpochybnila správnost zjištěného skutkového
stavu rozhodného pro posouzení otázky dluhu na nájemném, a jednak namítla vadu
řízení spočívající v tom, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud odchýlil
od svého právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, a
další vadu, jíž se dopustil tím, že se nevypořádal s její relevantní
argumentací a že přesvědčivě a srozumitelně své rozhodnutí neodůvodnil (k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., však dovolací soud přihlíží /z úřední povinnosti/ jen tehdy, je-li
dovolání přípustné /§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./; samy o sobě takovéto
vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají). Nad rámec uvedeného
lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění nejsou – s
přihlédnutím k provedenému dokazování – natolik vadná, že by ve svém důsledku
představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou
ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná
(viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v
provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z
obdobných důkazů berou za zjištěno. Ve vztahu k vadám řízení pak především
nelze ztratit ze zřetele, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává,
že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v
předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003,
uveřejněný pod C 2012 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. října 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, či z 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015). V rozsudku ze dne
25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud také vysvětlil, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti
tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (jako v daném
případě). Ve vztahu k námitce, že odvolací soud se nevypořádal s veškerou
dovolatelčinou argumentací, dovolací soud připomíná, že i judikatura Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá
rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může
měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého
případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne
19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února
1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari
versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Shodně judikuje i
Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS
266/03, uveřejněného pod č. 67, sv. 33 Sbírky nálezů a usnesení).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.) pak lze uvést
následující.
Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti,
i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a
povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují
podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro
pacht.
V projednávané věci byly pozemky, „které tvoří jeden ucelený oplocený areál“,
žalobci pronajaty k „provozování tenisu“, tedy Nájemní smlouvou a jejími
Dodatky se mu založilo právo pozemky nejen užívat, nýbrž i požívat. Byla-li by
v dané věci Nájemní smlouva uzavřena v době od 1. ledna 2014, bylo by na místě
ji – vzhledem k jejímu obsahu – posoudit jako smlouvu pachtovní. V rozsudku ze
dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018, pak Nejvyšší soud dovodil, že
neplatí-li pro smlouvy tohoto charakteru (v ustanovení § 3074 odst. 1 větě
druhé o. z. označené poněkud zavádějícím způsobem nově přijatou terminologií
jako pacht) ustanovení § 3074 odst. 1 věty první o. z., pak se nepochybně
takovýto nájem, vzniklý v době do 31. prosince 2013, musí i od 1. ledna 2014
řídit dosavadní právní úpravou, obsaženou především v zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč.
zák.“).
Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nemohou především založit otázky dluhu
(subjektivního či objektivního) na nájemném či jeho „konstrukce“ a dlouhodobého
neplacení nájemného a neustálého dluhu na nájemném. Na takto postavených
otázkách totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá (srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a z
26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 16. 1edna 2014, sp. zn. III.
ÚS 3773/2013); odvolací soud – v této specifické situaci dané zjištěným
skutkovým stavem – uvažoval o dluhu na nájemném a o důvodech jeho vzniku pouze
v rámci úvahy o neplatnosti druhé a třetí výpovědi pro rozpor s dobrými mravy
podle § 3 odst. 1 obč. zák. a § 580 odst. 1 o. z., přičemž dovodil, že druhá a
třetí výpověď jsou vskutku neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 31.
března 2006, kterou je zapotřebí v dané věci použít (viz výklad shora),
posuzoval soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými
mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení § 39 obč. zák.
Úvaha, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu byla či nebyla v rozporu s
dobrými mravy, měla své místo až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že
jde jinak o právní úkon platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní
důvod (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. listopadu
2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou – stejně jako při úvaze o
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu – právně významné pouze skutečnosti,
které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon
(výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku
nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek /proti citovanému rozsudku byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 13. února
2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/). Uvedené lze bez rozumných pochybností
vztáhnout i na výpovědi v posuzovaném případě. Soudní praxe (srov. např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo
652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu
(odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu
s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných
skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy,
kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti
právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 2861/2017). V
dané věci nelze úvahu odvolacího soudu o neplatnosti druhé a třetí výpovědi pro
rozpor s dobrými mravy pokládat za zjevně nepřiměřenou, byť na třetí výpověď
použil nesprávnou, avšak obsahově shodnou, právní úpravu. Odvolací soud totiž
při této úvaze zohlednil okolnosti u obou účastníků, jeho úvahy v tomto směru
nejsou nelogické a nelze mu úspěšně vytýkat, že větší význam přisoudil
okolnostem prospívajícím žalobci.
Ve vztahu k vzájemné žalobě lze – bez ohledu na přijaté a dovolatelkou
zpochybněné právní závěry – zdůraznit, že řídí-li se nájem i od 1. ledna 2014
dřívější právní úpravou, nelze ho zrušit podle § 2000 odst. 1 o. z. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018)
a – ze stejných důvodů – nelze postupovat ani podle § 1765 odst. 1 o. z. Navíc
bez významu není ani to, že již v Nájemní smlouvě se účastníci dohodli na
zvyšování nájemného v závislosti na inflaci (viz čl. II. bod 3. Nájemní
smlouvy) a v Dodatcích č. 1 a 2 se pak rovněž dohodli i na zvýšení nájemného
nejprve od 1. ledna 1999 na částku 40.000,- Kč ročně a poté od 1. ledna 2002 na
částku 45.000,- Kč ročně.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu