26 Cdo 3089/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v
Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalovanému městu Krnov, se sídlem v Krnově,
Hlavní náměstí 96/1, zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v
Krnově, Hlavní náměstí 1a, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 252/97, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 51 Co
454/2009-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2000,
č. j. 15 C 252/97-33a, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného
ze dne 6. srpna 1997 z nájmu žalobkyně k nebytovým prostorám (dále též jen
„požadované určení“, „výpověď“ a „vypovídaný nájem“); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. listopadu 2009, č. j. 51 Co 454/2009-129, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v
daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“)
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.,
neboť takovéto určení není způsobilé odstranit nejistotu mezi účastníky řízení
o tom, zda vypovídaný nájem nadále trvá, a tudíž ani naplnit preventivní
charakter určovací žaloby, jež má sloužit k zabránění vzniku dalších soudních
sporů mezi účastníky. V souzené věci to přitom platí tím spíše, že žalobkyně
opakovaně zpochybňovala platnost nájemní smlouvy, kterou měl být vypovídaný
nájem založen, a že zamýšlí vést proti žalovanému další soudní spory
související s vypovídaným nájmem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupena advokátem –
včasné dovolání, které následně (ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty druhé o. s.
ř.) doplnila podáním ustanoveného advokáta o údaje o tom, z jakých důvodů
rozhodnutí odvolacího soudu napadá. V dovolání – z důvodů tam rozvedených –
vyjádřila nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že na požadovaném
určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolací soud především konstatuje, že odvolací soud postupoval v daném řízení
správně ve smyslu bodu 15 a 16 hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 31. prosincem 2000.
Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno po 1. červenci 2009, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., postupoval Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací v dovolacím řízení s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009
Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. červenci 2009 (dále
opět jen „o. s. ř.“). Citovaný čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. totiž jako
pozdější právní předpis vyloučil aplikaci bodu 17 hlavy I. části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého mělo být i v dovolacím řízení postupováno
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 31. prosincem 2000 v
případě, že předchozí řízení proběhlo podle dosavadních předpisů.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím
naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve
zjištěném skutkovém stavu.
Podle ustálené judikatury existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení
podle § 80 písm. c/ o. s. ř. před novelou (a proto i v konkrétním případě
tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací
žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na
žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo
právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez
tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení
stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo
žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je
tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce
dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně
poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu
nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo
nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k
závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž
by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního
zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba
obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají
oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku
1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod
č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS
17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí
bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat
jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi
účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení
sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není,
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se
tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také
žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. (srov. např. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20
Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura). Má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem,
povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není
dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo
na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní
rozhledy č. 5/1996 na straně 113).
Se zřetelem k řečenému je zřejmé, že žaloba v dané věci postrádá preventivní
charakter, neboť – s přihlédnutím k povaze požadovaného určení – není způsobilá
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků a
předejít tak vzniku dalších soudních sporů mezi nimi. Jestliže tedy odvolací
soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že
žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm.
c/ o. s. ř., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je
naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav Ferák , v. r.
předseda senátu