ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
26 Cdo 309/2000
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobců A/ J. O., a B/ M. O., zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1. P. B., zastoupenému advokátem, a 2. J. L., o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 253/96, o dovolání 1.
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 1999, č.j.
12 Co 477/99 - 159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 1999, č.j. 12 Co 477/99 -
159, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 7. 12. 1998, č. j. 23 C 253/96 -
114 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek v téže věci ze dne 10. 6. 1997,
č. j. 23 C 253/96 - 37, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu
v Plzni ze dne 16. 2. 1998, č. j. 12 Co 703/97 - 60), opětovně zamítl žalobu,
kterou se žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt
č. 15 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, II. kategorie, nacházející se ve 3.
poschodí domu č. 42 v P. (dále jen „předmětný byt" nebo „byt"). Oba žalobce
zavázal nahradit prvnímu žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení, druhé
žalované náhradu nákladů nepřiznal. Vzal za prokázáno, že žalobci uzavřeli se
žalovanými v červnu 1996 dohodu o výměně bytů (dále též jen „dohoda o výměně
bytů" nebo „dohoda"), na jejímž základě se měli přestěhovat žalobci do bytu
žalovaných, a žalovaní do (předmětného) bytu žalobců, a dovodil, že tato dohoda
je absolutně neplatná, protože nebyla dodržena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč.
zák.). Vzhledem k této skutečnosti, pokračoval soud, zůstali žalovaní nájemci
svého původního bytu (v M. ulici) a předmětný byt v Ú. ulici užívají bez
právního důvodu. Nájemní smlouva, kterou ohledně předmětného bytu uzavřeli s
majitelem domu, nemůže být platným právním úkonem, jelikož k tomuto bytu
zároveň svědčilo nájemní právo žalobcům. Současně však soud prvního stupně
učinil skutkové zjištění, že žalobci neměli v úmyslu se do bytu v M. ulici
nastěhovat, ale místo toho jim bylo vyplaceno odstupné ve výši 200.000,- Kč, a
dospěl k závěru, že ač je dohoda o výměně bytů neplatná, jednání žalobkyně B/
bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z tohoto důvodu
žalobcům odepřel ochranu jejich nájemního práva a žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 10. 1999, č. j. 12
Co 477/99 - 146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil
povinnost předmětný byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku a
zavázal je nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda o výměně bytů
je absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy (§ 40 odst. 1 obč. zák.),
neztotožnil se však s právními závěry soudu prvního stupně v tom, že se žalobci
(a zejména žalobkyně B/) dopustili jednání, které bylo v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu totiž nebylo
nepochybně zjištěno, že by žalobkyně B/ přijala odstupné s tím, že nebude byt v
M. ulici užívat; tato žalobkyně nemohla ani platně uzavřít dohodu o zániku
nájmu tohoto bytu, protože právo nájmu jí k němu vůbec nevzniklo, a navíc
nemohla tyto úkony činit za svého manžela. Odvolací soud tak dospěl k závěru,
že v daném případě ustanovení § 3 odst 1 obč. zák. ve vztahu k žalobcům
aplikovat nelze, a ti mají naopak právo na ochranu proti tomu, kdo do jejich
nájemního práva bezdůvodně zasahuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 15. 12. 1999,
podal první žalovaný (zastoupen tehdy advokátkou JUDr. V. Š.) dne 11. 1. 2000
dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podřazené ustanovení § 241 odst. 3
písm. c/ o. s. ř. (tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), a o ustanovení § 241 odst. 3 písm d/ o. s. ř. (tvrzení, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prvý z uplatněných
dovolacích důvodů měl být naplněn tím, že odvolací soud nepřihlédl k některým
důkazům, které byly v průběhu řízení provedeny (šlo zejména o výpovědi svědků
H. a K., kteří uvedli, že „2. navrhovatelka" přijala odstupné ve výši 200.000,-
Kč za ukončení nájemního vztahu k bytu v M. ulici). Podle dovolatele bylo
těmito důkazy (ve spojení s obsahem dohody o skončení nájmu ze dne 7. 10. 1996,
podepsané „2. navrhovatelkou") prokázáno, že úmyslem žalobců bylo nikoli
přestěhovat se do bytu v M. ulici, ale naopak za odstupné se vzdát práva na
uzavření nájemní smlouvy ve vztahu k tomuto bytu; pokud odvolací soud k
výpovědím zmíněných svědků nepřihlédl, vychází jeho rozhodnutí ze skutkového
zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Druhý dovolací důvod -
nesprávné právní posouzení věci - pak dovolatel spatřoval v nesprávné
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Jak v dovolání uvedl, „nijak nezpochybňuje
právní názor soudu 1. stupně i soudu odvolacího, podle kterého je třeba dohodu
o výměně bytu mezi účastníky hodnotit jako neplatně uzavřenou, neboť účastníci
při jejím uzavírání nedodrželi podmínku písemné formy". Zároveň však vyjádřil
názor, že nelze s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „poskytnout
soudní ochranu takovému jednání, kterým jednající osoby hrubě zneužívají
situace ve svůj prospěch, a to zejména prospěch majetkový, a dopouštějí se tak
zjevného porušování dobrých mravů". Dovolatel přitom polemizoval se závěrem
odvolacího soudu, že to byl on sám, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy (tím,
že padělal podpis žalobkyně na listině týkající se odhlášení telefonní linky v
bytě v Ú. ulici). S odkazem na výsledky dokazování před soudem prvního stupně
zdůraznil, že to byl právě on (dovolatel), kdo za žalobkyni B/ uhradil dluh za
telefon ve výši 20.000,- Kč, a že mu v dané situaci nezbylo nic jiného, než
uskutečnit převod telefonní stanice v nepřítomnosti této žalobkyně.
V průběhu dovolacího řízení zaniklo právní zastoupení dovolatele JUDr. V. Š. a
dovolatel si zvolil nového zástupce - advokáta JUDr. M. A. V podání (označeném
jako „doplnění dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10.
1999, č.j. 12 Co 477/99"), které tento advokát sepsal, a které bylo doručeno
Nejvyššímu soudu České republiky dne 12. 7. 2000, namítl dovolatel, že soudy
obou stupňů nesprávně posoudily dohodu o výměně bytu jako neplatnou pro
nedodržení její písemné formy. Je totiž názoru, že písemná forma dodržena byla,
protože byl vyplněn a podepsán formulář s názvem „Žádost o schválení výměny
bytů". Vyplněný formulář splňuje podle dovolatele všechny náležitosti písemné
smlouvy (strany jsou dostatečně konkretizovány, je vymezen předmět smlouvy, z
obsahu formuláře vyplývá jednoznačně vůle všech účastníků uzavřít dohodu o
výměně bytu včetně důvodů, které je k tomu vedly, dohoda je podepsána, podpisy
jsou „nad rámec zákona" úředně ověřeny, a formulář obsahuje i souhlas vlastníků
domů). Dovolatel proto vyjádřil mínění, že „došlo k řádnému uzavření dohody o
výměně bytu", a že soudy vycházely z „nesprávného výkladu právního úkonu", když
neposuzovaly obsah dohody, ale vycházely jen z jejího názvu. Zdůraznil, že
podle § 35 obč. zák. je třeba právní úkony vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil; z
jednání účastníků pak bylo zřejmé, že jejich vůle směřovala k uzavření dohody o
výměně bytu. Z toho, že dohoda o výměně bytů byla platná, vyplývá i platnost
smlouvy o nájmu předmětného bytu, kterou dovolatel uzavřel. Vycházeje z této
argumentace navrhl dovolatel (dožadující se rovněž odkladu vykonatelnosti
napadeného rozsudku), aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241
odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2
o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody uvedený v § 241 odst. 3
písm. c/ a d/ o. s. ř. Dovolání je přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z toho, že dovolání lze podat jen
pro některý z důvodů uvedených u ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ až d/
o. s. ř. (§ 241 odst. 2 o. s. ř.), že účastníci mohou dovolací důvody a rozsah,
ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, měnit jen po dobu trvání lhůty
k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.), a že dovolací soud je - s výjimkami
uvedenými v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. - vázán uplatněnými dovolacími
důvody (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.) včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově
vymezeny, plyne, že uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové
dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů
uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené v § 242 odst. 4 o. s. ř.), nemůže
dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání proto z
obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy
dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody,
uplynula. Přitom nové uplatnění dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v
uvedení důvodů dosavadních (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.
zn. 2 Cdon 9/97 ze dne 29. 5. 1997). V souzené věci tak přicházel v úvahu - z
hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - přezkum
správnosti právního posouzení věci pouze co do výkladu ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoli však přezkum
správnosti právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti dohody o výměně bytů
(pro nedostatek zákonné písemné formy); výhrady proti posledně uvedenému
právnímu závěru totiž dovolatel uplatnil až po skončení jednoměsíční dovolací
lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jejíž poslední den připadl na 15. 1. 2000.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se vztahuje k
pochybením při zjišťování skutkového stavu věci, spočívajícím v tom, že
skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je
vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, významné pro právní posouzení věci
z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva, tedy zjištění, které se pro
svou nesprávnost stalo příčinou nesprávného rozhodnutí, a které nemá oporu v
provedeném dokazování. Soudní praxe interpretuje § 241 odst. 3 písm. c/ o. s.
ř. tak, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li
výsledek hodnocení důkazů soudem pravidlům uvedeným v § 132 o. s. ř. (podle
něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), kromě jiného
proto, že soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo, nebo je-li v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, logický
rozpor z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti.
Dovolacím důvodem podle § 241 odst. písm. d/ o. s. ř. (nesprávným právním
posouzením věci) je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O
mylnou aplikaci právních předpisů přitom jde, použil-li soud jiného právního
předpisu, než měl správně použít, nebo správně určený právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se ale nezabýval opodstatněností dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů, ať již je dovolatel podřadil ustanovení § 241 odst. 3 písm.
c/ o. s. ř. nebo ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (ve výše
uvedeném relevantním rozsahu), protože dovolání považuje za opodstatněné z
hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy
pro tzv. jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel sice tento důvod neuplatnil, dovolací soud ale musí k vadám tohoto
druhu přihlížet z úřední povinnosti, neboť mu to výslovně ukládá ustanovení §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Již z předcházejících částí odůvodnění plyne, že okresní soud založil svůj
právní závěr, že žalobcům není možno - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. - poskytnout soudní ochranu nájemního práva, na skutkovém zjištění, že
žalobci neměli úmysl stát se nájemci směňovaného bytu, a že žalobkyně B/
přijala jako „odstupné" za byt na M. ulici částku 200.000, - Kč; tato zjištění
učinil z výpovědí svědků Ing. F. H. a R. K., tedy z důkazů provedených podle
§ 126 o. s. ř. Jak je patrno z protokolu o odvolacím jednání ze dne 21. 10.
1999 (č.l. 142 - 144), krajský soud však dokazování nedoplňoval, ani
neopakoval důkazy, provedené okresním soudem, neztotožnil se však s uvedenými
skutkovými závěry soudu prvního stupně, když v odůvodnění svého (měnícího)
rozsudku konstatoval, že „... nebylo v řízení dostatečně nepochybným způsobem
zjištěno, že by (žalobkyně B/) přijala odstupné s tím, že byt v M. ulici nebude
užívat".
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.), a může sám zjistit skutkový podklad pro své
rozhodnutí, a to i odchylně od stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně.
Odchylné skutkové zjištění může být nejen výsledkem provedení důkazů, které
neprovedl soud prvního stupně, ale i výsledkem opakování důkazů již
provedených; odvolací soud může také důkazy provedené soudem prvního stupně
odchylně hodnotit, je ale zásadně nepřípustné, aby - chce-li se od hodnocení
důkazů soudem prvního stupně odchýlit - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je
sám opakoval v postupu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. U důkazu výpovědí svědka
(§ 126 o. s. ř.), stejně jako u důkazu výpovědí účastníka řízení (§ 131 o. s.
ř.) totiž platí, že při jejich hodnocení spolupůsobí vedle věcného obsahu
výpovědi i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení
věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968,
pod poř. č. 92). V souzené věci se odvolací soud zjevně odchýlil od
hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí Ing. F. H. a R. K.), jak je provedl
okresní soud, nezachoval ale zákonem vyžadovaný procesní postup a vyšel z
jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy, na
nichž tento soud založil své zjištění. Řízení je tak zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.
s. ř.), a již proto musel být rozsudek odvolacího soudu zrušen (§ 243b odst. 1
část věty za středníkem o. s. ř.), a věc byla vrácena k dalšímu řízení
odvolacímu soudu (§ 243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný, o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 241d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková