26 Cdo 3113/2020-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného
Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti
žalované CENTRAL GROUP uzavřený investiční fond a.s., se sídlem v Praze 4 –
Nuslích, Na strži 1702/65, IČO: 28460120, zaniklé dne 31. května 2020 výmazem z
obchodního rejstříku z důvodu fúze sloučením s nástupnickou společností CENTRAL
GROUP uzavřený investiční fond II. a.s., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na
strži 1702/65, IČO: 01769511, o odstranění vad věci, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 397/2019, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2020, č. j. 72 Co 190/2020-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit vady, kterými
trpí tam označený dům a které specifikoval v žalobě podané dne 20. prosince
2019 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně), resp. v podání ze
dne 29. ledna 2020 (viz čl. 1 až 4 a 13 a 14 spisu).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. 40 C 397/2019-20,
doručeným dne 6. dubna 2020 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové
schránky na č. l. 20 verte spisu), vyzval žalobce, aby do patnácti dnů od
doručení usnesení zaplatil soudní poplatek z žaloby v částce 7.000,- Kč;
současně ho poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesením ze dne 27.
dubna 2020, č. j. 40 C 397/2019-22, pak řízení zastavil (pro nezaplacení
soudního poplatku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Citované usnesení
odůvodnil konstatováním, že žalobce nezaplatil vyměřený soudní poplatek z
žaloby ve lhůtě, kterou mu stanovil (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění účinném v době zahájení řízení a ve znění účinném
od 1. října 2018 do 31. prosince 2020 – dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.
června 2020, č. j. 72 Co 190/2020-30, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. K
uplatněným odvolacím námitkám zejména zdůraznil, že žalobce se v dané věci
(neopodstatněně) dožadoval použití ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č.
549/1991 Sb. i přesto, že soud prvního stupně ještě nezačal jednat o věci samé,
jak má na mysli citované ustanovení (tj. nezahájil jednání nařízené k
projednání věci samé ve smyslu § 115 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), a že tedy nebyla
splněna tam stanovená zákonná výjimka, za níž soud řízení nezastaví, třebaže
poplatník (zde žalobce) nezaplatil – jako v této věci – soudní poplatek ve
lhůtě, kterou mu určil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil s názorem,
že soud začne jednat o věci samé ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č.
549/1991 Sb. až zahájením jednání nařízeného k projednání věci samé. Měl za to,
že započetím jednání soudu ve smyslu citovaného ustanovení se ve skutečnosti
rozumí okamžik, kdy byl učiněn jakýkoli procesní úkon soudu předvídaný zákonem,
jenž má vliv na zahájení, průběh a skončení řízení, a vyjádřil přesvědčení, že
takto pojímá uvedený okamžik i ustálená judikatura dovolacího soudu (v této
souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1279/2018).
Podle jeho mínění tedy v tomto případě začal soud prvního stupně jednat o věci
samé již tím, že jej vyzval usnesením z 15. ledna 2020, č. j. 40 C 397/2019-10,
k úpravě žalobního petitu, příp. usnesením z 10. února 2020, č. j. 40 C
397/2019-15, k označení důkazů a k jejich předložení (mají-li listinnou
podobu), neboť tyto procesní úkony přímo souvisely s vlastním řešením
projednávané věci a soud jimi dal najevo, že se již začal zabývat věcí samou. Z
obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
změnil nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30.
září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k
tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva
(otázky výkladu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., resp.
tam použitého slovního spojení „začal-li již jednat o věci samé“), která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní poplatky se vybírají mimo jiné i za řízení před soudy České republiky, a
to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (§ 1 písm. a/ zákona č. 549/1991
Sb.). Poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel,
tj. zejména žalobce (§ 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.). Je-li
navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí
podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li
proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku
osvobozen (§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb.). Poplatková povinnost
vzniká zejména podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení a poplatek
je splatný zásadně vznikem poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 písm. a/, § 7
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve
lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu
kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku
po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.).
Pro nezaplacení poplatku nelze řízení zastavit v případech vyjmenovaných v § 9
odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. V těchto případech rozhoduje soud o uložení
povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí (§ 9
odst. 6 věta první zákona č. 549/1991 Sb.).
Pro nezaplacení soudního poplatku soud řízení nezastaví mimo jiné tehdy, začal-
li již jednat o věci samé (§ 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.). Za
„jednání o věci samé“ je třeba považovat – v poměrech občanského soudního
řízení – jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu § 115 o. s. ř., jak
správně konstatoval již odvolací soud. Neobstojí tedy dovolatelův právní názor,
že uvedené slovní spojení míří na jakýkoli procesní úkon soudu předvídaný
zákonem, jenž má vliv na zahájení, průběh a skončení řízení. V této souvislosti
nelze přehlédnout, že občanský soudní řád výslovně odlišuje jednání soudu od
jeho rozhodovací činnosti (srov. např. § 36 odst. 1 o. s. ř.). O jednání soudu
proto může jít jen v případě těch procesních úkonů, které nemají podobu
soudního rozhodnutí. Současně je evidentní, že jednáním soudu není veškerá jeho
mimorozhodovací činnost (např. doručování písemností, vyznačování doložek
právní moci apod.), nýbrž je třeba jím rozumět soudní rok, tj. procesní úkon, v
jehož rámci soud vstupuje do přímého styku s účastníky řízení, příp. dalšími
osobami. Z hlediska ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.
přitom není relevantní každý soudní rok (např. přípravné jednání podle § 114c
o. s. ř.). Právně významný je právě jen soudní rok určený k projednání věci
samé, tedy – řečeno jinak – jednání ve smyslu § 115 a násl. o. s. ř. Odtud se
zároveň podává, že soud již začal jednat ve věci samé a nemůže tedy rozhodnout
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 4 písm. a/
zákona č. 549/1991 Sb.), jestliže předseda senátu zahájil první (uskutečněné)
jednání, které nařídil k projednání věci samé (§ 115 odst. 1 ve spojení s § 117
odst. 1 o. s. ř.). Řízení, v němž soud rozhoduje bez jednání (viz § 115a o. s.
ř.), lze pak zastavit pro nezaplacení soudního poplatku až do vydání rozhodnutí
o věci samé. Pro úplnost zbývá dodat, že k obsahově shodným závěrům dospěla při
výkladu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. i odborná
literatura (srov. Večeřa, J., Zákon o soudních poplatcích a předpisy
související. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 9 zákona č.
549/1991 Sb., dostupný v ASPI).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel (poplatník), který
nebyl osvobozen od placení soudních poplatků (ze zákona ani podle rozhodnutí
soudu), nezaplatil vyměřený soudní poplatek v částce 7.000,- Kč (správnost
stanovené výše soudního poplatku nebyla dovoláním zpochybněna) za řízení, které
– vzhledem k jeho předmětu – podléhalo poplatkové povinnosti (§ 11 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb. a contrario), ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy
(obsahující řádné poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku), kterou
mu určil soud prvního stupně usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. 40 C
397/2019-20, doručeným dne 6. dubna 2020; k zaplacení soudního poplatku teprve
dne 6. května 2020 (viz č. l. 24 spisu), tj. až po marném uplynutí soudem
určené lhůty, se nepřihlíží (§ 9 odst. 1 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb.). Za
této situace bylo možné soudu prvního stupně důvodně vytknout, že neměl
zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pouze za předpokladu, že
byla splněna některá ze zákonných výjimek stanovených v § 9 odst. 4 zákona č.
549/1991 Sb. Dovolatel se dožadoval aplikace výjimky zakotvené v § 9 odst. 4
písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., jenž stanoví, že pro nezaplacení poplatku soud
řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. Mylně se však domníval, že v
projednávaném případě začal soud prvního stupně jednat o věci samé již tím, že
jej vyzval usnesením z 15. ledna 2020, č. j. 40 C 397/2019-10, k úpravě
žalobního petitu, příp. usnesením z 10. února 2020, č. j. 40 C 397/2019-15, k
označení důkazů a k jejich předložení. Z toho, co bylo řečeno v předchozím
odstavci, se totiž podává, že uvedená (navíc nemeritorní) rozhodnutí nelze
považovat za jednání soudu, jež má na mysli citované ustanovení. Dovolatelův
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu z 20. června 2018, sp. zn. 32 Cdo 1279/2018,
byl v tomto směru nepřípadný. Je tomu tak proto, že zmíněné rozhodnutí se nijak
netýká výkladu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. a nemá
tudíž ve vztahu k řešení otázky nastolené k dovolacímu přezkumu žádnou
vypovídací hodnotu. Zbývá dodat, že v daném případě – opět s přihlédnutím k
obsahu spisu – nebylo v řízení před soudem prvního stupně nařízeno jednání k
projednání věci samé (§ 115 odst. 1 o. s. ř.); tím méně pak mohlo být takové
(nenařízené) jednání předsedkyní senátu (samosoudkyní) soudu prvního stupně
zahájeno (§ 117 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu je zřejmé, že zde nebyla
splněna výjimka, normovaná ustanovením § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991
Sb., pro niž neměl soud prvního stupně zastavit řízení i přesto, že dovolatel
(poplatník) nezaplatil soudní poplatek splatný podáním žaloby ve lhůtě, kterou
mu určil. Za tohoto stavu tudíž odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že
dovolatel se dožadoval použití citovaného ustanovení v předmětné věci
neopodstatněně.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že co do řešení otázky otevřené
dovolacímu přezkumu spočívá napadené usnesení na správném právním posouzení
věci. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ ve spojení
s ustanovením § 243f odst. 4 větou za středníkem o. s. ř.), aniž se zabýval
vadami řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku se nedotýká poměrů žalovaného, který ani nemůže
proti takovému rozhodnutí brojit.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že
v záhlaví označené žalované nevznikly (a ani – logicky vzato – vzniknout
nemohly) v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla právo proti dovolateli, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu