26 Cdo 3119/2025-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobce
A. K., zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr. Ivem
Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o oprávněnost
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C
285/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.
9. 2025, č. j. 11 Co 185/2025-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (druhým v pořadí) ze
dne 17. 9. 2025, č. j. 11 Co 185/2025-285, potvrdil rozsudek (také druhý v
pořadí) Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2025, č. j. 7 C 285/2021-253,
v části, v níž zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 4+1
nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY objekt k bydlení, který
je součástí pozemku p. č. XY zapsaného pro katastrální území a část obce XY,
obec XY, na LV č. XY (dále též jen „Byt“, nebo „Dům“), daná žalobci dopisem ze
dne 27. 5. 2021, je neoprávněná, a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů
řízení žalovanému ve výši 54.999,70 Kč a České republice ve výši 5.732 Kč
(výrok I); současně žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 11.739 Kč (výrok II).
2. Rozsudek odvolacího soudu (ve výroku I) napadl žalobce dovoláním,
které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku
neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 ve spojení s §
588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z.), posoudil
odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž
není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
3. Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje právní závěry učiněné
odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s
hodnocením provedeného dokazování (brojí zejména proti skutkovému závěru, že v
Bytě nebydlel a že v Domě nejsou další volné byty), a uplatňuje tak jiný
dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení
důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s.
ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3.
2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního
stupně) dospěl, navíc nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými
důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro
právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv.
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), a nemohlo být proto ani porušeno právo
dovolatele na spravedlivý proces.
4. Otázku rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy soud posuzuje v
rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k
neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§
588 o. z.). Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom
třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na
straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti,
které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon
(výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku
nelze zohledňovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023,
sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, uveřejněný pod číslem 76/2024 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
5. Při úvaze, zda výpověď není neplatná pro rozpor s dobrými mravy,
odvolací soud přihlédl ke všem relevantním okolnostem na straně žalobce (jeho
věk, zdravotní stav ke dni doručení výpovědi, dlouhodobost užívání Bytu), i na
straně žalovaného (zejména se podrobně zabýval otázkou, jaká je míra
naléhavosti bytové potřeby jeho dcery M. a syna J., a zda v Domě není k
dispozici jiný volný byt). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např.
rozsudek ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022) tak při úvaze o možném
rozporu výpovědi s dobrými mravy zohlednil i intenzitu potřeby bydlení
pronajímatele a jeho příbuzných, ačkoliv pro naplnění výpovědního důvodu podle
§ 2288 odst. 2 písm. a), b) o. z. není tato okolnost jinak zpravidla významná.
Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, k němuž došlo až po doručení výpovědi,
nebylo možné při posouzení její platnosti přihlédnout.
6. Úvahu odvolacího soudu přitom nelze (s ohledem na provedené
dokazování a učiněná skutková zjištění) považovat za zjevně nepřiměřenou. A
právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím
řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5.
2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
7. Namítal-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně při posuzování
oprávněnosti výpovědi zohlednil i míru bytové potřeby dcery žalovaného A.
(přestože nebyla – na rozdíl od svých sourozenců – ve výpovědi uvedena),
přehlíží, že odvolací soud neposuzoval, zda a jak moc dcera žalovaného A.
potřebuje podkrovní byt (který dříve užívala a který byl v době dání výpovědi
pronajat M.), nýbrž se zabýval celkovou situací v Domě (zejména otázkami, zda
zde nebyl jiný volný byt, který by mohly děti žalovaného J. a M. užívat, resp.
zda pronájem podkrovního bytu nebyl účelový).
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
9. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k
rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o
návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu