USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve
věci žalobkyně Golferia, s.r.o., se sídlem v Čeladné č. p. 741, IČO: 04954386,
zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7,
proti žalované Prosper Golf Resort a. s., se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Umělecká 305/1, IČO: 05277736, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, za účasti vedlejší účastnice na
straně žalobkyně Golferia House, a.s., se sídlem v Čeladné č. p. 741, IČO:
05278121, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-
Místku, Ó. Lysohorského 702, o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy ze
dne 26. října 2018, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C
15/2019, o dovoláních obou účastnic proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. listopadu 2021, č. j. 15 Co 271/2021-668, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně se zamítá.
Proti tomuto rozsudku podaly odvolání žalobkyně, a to dne 13. srpna 2021 formou
blanketního odvolání, a vedlejší účastnice. Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. srpna 2021, č. j. 41 C 15/2019-641,
doručeným dne 24. srpna 2021 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové
schránky na č. l. 641 verte spisu), vyzval žalobkyni, aby do patnácti dnů od
doručení usnesení zaplatila soudní poplatek z odvolání v částce 2.000,- Kč;
současně ji poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesením ze dne 23. září 2021, č. j. 41 C 15/2019-644, pak „odvolací řízení žalobce“ zastavil podle
§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke
dni podání odvolání a ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“, resp. „zákon o soudních poplatcích“), neboť
žalobkyně soudní poplatek z odvolání ve stanovené lhůtě nezaplatila. Současně
rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě jako soud
odvolací usnesením ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 15 Co 271/2021-668, změnil
posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně tak, že zastavil odvolací řízení
o odvolání žalobkyně ze dne 13. srpna 2021 proti rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 12. července 2021, č. j. 41 C 15/2019-610. Současně rozhodl o nákladech
řízení účastnic vzniklých před soudem prvního stupně v souvislosti s odvoláním
žalobkyně a o nákladech odvolacího řízení účastnic a vedlejší účastnice. Zdůraznil, že za podané odvolání vzniká poplatková povinnost již dnem podání
odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.) a že stejným dnem se
stává soudní poplatek z odvolání i splatným (§ 7 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb.); na vznik poplatkové povinnosti proto nemá žádný vliv okolnost,
že odvolání bylo podáno opožděně, příp. že je nepřípustné nebo vadné, a že
poplatková povinnost, která vznikne podáním odvolání, zanikne jen tím, že
řízení je pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (§ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.). Výjimku z uvedených zásad zákon č. 549/1991 Sb. ve vztahu k
opravným prostředkům neupravil, neboť jeho § 6a odst. 4, který stanoví, že
soudní poplatek se nevybere z návrhu na zahájení řízení, jenž byl odmítnut před
prvním jednáním, dopadá jen na podání, jímž se zahajuje řízení u soudu prvního
stupně, a nikoli tedy rovněž na podané odvolání nebo dovolání. Podle jeho
názoru je tedy neopodstatněná námitka žalobkyně, že soud prvního stupně ji
vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání předčasně, jelikož se předtím
nepostaral o odstranění nedostatků (vad) tohoto jejího (blanketního) podání. O
správnosti uvedeného právního názoru pak podle něj svědčí i judikatura vyšších
soudů (v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z 15. července 2021,
sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS
2188/14, III. ÚS 2075/15 a III. ÚS 506/16) a stejně tak i komentářová
literatura (zde poukázal na publikaci Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a
předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012 – dále jen
„Komentář“).
Za tohoto stavu považoval za správný postup soudu prvního stupně,
který příslušné odvolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku z
odvolání žalobkyní, a to i přes to, že šlo o odvolání blanketní. Jelikož však
shledal, že soud prvního stupně své rozhodnutí v tomto směru formuloval
nesprávně (nepřesně), napadeným usnesením jej změnil tak, jak je uvedeno ve
výroku jeho rozhodnutí. Jako „obiter dictum“ dodal, že zastavení odvolacího
řízení o odvolání žalobkyně nemění nic na tom, že v další fázi řízení bude
třeba projednat a rozhodnout o odvolání vedlejší účastnice, z něhož naopak
soudní poplatek včas zaplacen byl a které zároveň obsahuje všechny předepsané
náležitosti podání a splňuje i další procesní podmínky, za nichž může být věcně
projednáno (mimo jiné je též přípustné, neboť podle obsahu spisu se žalobkyně
nevzdala práva podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani
nesdělila soudu, že s odvoláním vedlejší účastnice nesouhlasí; naopak ve vztahu
k tomuto odvolání vyjádřila výslovný souhlas). Proti usnesení odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení; k
dovoláním se také navzájem vyjádřily. Žalobkyně přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila zejména konstatováním, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasila s názorem, že soud prvního stupně
postupoval správně, jestliže pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení
o jejím blanketním odvolání, aniž ji nejprve vyzval k odstranění vad tohoto
podání. Měla za to, že po zahájení odvolacího řízení musí soud nejprve zkoumat,
zda má odvolání zákonem předepsané náležitosti, tj. zda je projednatelné. Za
situace, kdy vady odvolání ani na výzvu soudu nebyly odstraněny, nelze hovořit
o řádně zahájeném odvolacím řízení a je namístě takové odvolání odmítnout podle
ustanovení § 43 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř., aniž by byl vybírán soudní
poplatek (§ 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb.). Podle jejího mínění je tedy
nutno zkoumat, zda byl zaplacen soudní poplatek za odvolání jen tehdy, je-li
odvolání projednatelné, přičemž pouze v takovém případě je pak – při zjištění,
že poplatek za odvolání zaplacen nebyl – namístě postup podle § 9 zákona č. 549/1991 Sb., jenž může vyústit v zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení
soudního poplatku z odvolání. Na podporu uvedených právních názorů odkázala na
tam specifikovaná usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci a
současně zdůraznila, že rozhodnutí vyšších soudů, na něž poukázal odvolací
soud, na projednávaný případ – na rozdíl od jí odkazovaných rozhodnutí – vůbec
nedopadají, neboť zde nejde o žádnou z tam řešených situací. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně. Žalovaná přípustnost svého dovolání opřela rovněž o ustanovení § 237 o. s. ř.
Z
důvodů tam podrobně rozvedených předkládala k dovolacímu přezkumu posouzení
otázek (podle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešených), zda lze
pokračovat v odvolacím řízení o odvolání vedlejšího účastníka v případě, že jím
podporovaný „hlavní“ účastník řízení nezaplatil soudní poplatek ze svého
odvolání, a zda je přípustné (podle § 203 odst. 1 o. s. ř.) odvolání vedlejšího
účastníka i tehdy, jestliže „hlavní“ účastník řízení nezaplatil soudní poplatek
za odvolání a odvolací řízení bylo vůči němu zastaveno. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání byla
podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti. Při řešení otázky přípustnosti dovolání žalované nelze přehlédnout ustálenou
judikaturu dovolacího soudu, podle níž otázky, na jejichž vyřešení napadené
rozhodnutí nezávisí, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) založit
nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1810/2013, či z 29. září 2015,
sp. zn. 32 Cdo 3570/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí
odmítl Ústavní soud usnesením z 28. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15/). Z
pohledu této judikatury pak dovolání žalované nemůže být přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu (o zastavení odvolacího řízení o
odvolání žalobkyně) nezávisí (nespočívá) na vyřešení tam formulovaných otázek
procesního práva. Žalovaná přehlíží, že byť se odvolací soud v odůvodnění
napadeného usnesení vyjádřil i k odvolání vedlejší účastnice, učinil tak – jak
výslovně předeslal – pouze jako „obiter dictum“, tj. toliko „na okraj“. Na
svých úvahách v tomto směru tedy napadené rozhodnutí nezaložil a ostatně
(logicky vzato) ani založit nemohl, neboť o odvolání vedlejší účastnice bude
teprve rozhodováno v další fázi řízení. Právě a jen v této nadcházející fázi
řízení pak může žalovaná uplatnit svoje námitky proti pokračování v řízení o
uvedeném odvolání či stran jeho přípustnosti. Za této situace dovolací soud
výrokem I. tohoto usnesení dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost. Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
(dovolatelky) je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázky procesního práva (otázky, zda poplatkové povinnosti podléhá až řádné
odvolání, tedy podaří-li se postupem soudu odstranit vady /nedostatky/ původně
podaného blanketního odvolání, a zda postup podle § 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb. připadá v úvahu pouze tehdy, není-li zaplacen soudní poplatek z
takto opraveného řádného odvolání), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Soudní poplatky se vybírají mimo jiné i za řízení před soudy České republiky, a
to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (§ 1 písm. a/ zákona č. 549/1991
Sb.). Poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel,
tj. zejména žalobce (§ 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.). Poplatníkem
poplatku za řízení před odvolacím soudem je odvolatel a za řízení před
dovolacím soudem dovolatel (§ 2 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb.). Poplatková
povinnost vzniká zejména podáním žaloby (eventuálně jiného návrhu na zahájení
řízení), odvolání nebo dovolání, a poplatek je splatný zásadně vznikem
poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 písm. a/, b/, c/, § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení
řízení, odvolání nebo dovolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení
ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit
lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení
poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb.). Z citované zákonné úpravy mimo jiné vyplývá, že v režimu zákona o soudních
poplatcích (ve znění účinném od 30. září 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti
zákona č. 296/2017 Sb.) má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení
soudního poplatku. Nesplní-li řádně svou poplatkovou povinnost již při podání
žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), má možnost tuto povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou
mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. § 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem
(dodatečně) stanovené lhůty však již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro
zrušení usnesení o zastavení řízení může být pouze skutečnost, že byl poplatek
zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě, např. nebyla-li včasně provedená platba
ztotožněna s určitým řízením (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
z 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021). Byť tedy zákon připouští, aby byl soudní poplatek uhrazen i později než při
podání žaloby, odvolání nebo dovolání, nejpozději lze poplatkovou povinnost
splnit ve lhůtě, která je k tomu určena soudem ve výzvě k zaplacení soudního
poplatku. Následkem nesplnění poplatkové povinnosti v soudem určené lhůtě je
pak zpravidla zastavení řízení (§ 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.). Výjimky
z uvedeného pravidla jsou stanoveny v § 9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb.
V tam
vyjmenovaných případech soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku nezastaví
(přičemž o uložení povinnosti zaplatit poplatek pak rozhodne spolu s
rozhodnutím, jímž se řízení končí – viz § 9 odst. 6 větu první zákona č. 549/1991 Sb.). Tím se ovšem výčet případů, v nichž nelze postupovat podle § 9
odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb., beze zbytku nevyčerpává. Z povahy věci totiž
současně vyplývá, že pro nezaplacení soudního poplatku nemůže být zastaveno ani
řízení, jež poplatkové povinnosti vůbec nepodléhá. Nutnou podmínkou (conditio
sine qua non) pro použití § 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb. je tak
(přirozeně) i existence poplatkové povinnosti. V uvedené souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že poplatková povinnost za
řízení formálně dopadá i na podání, jež nesplňují podmínky věcného
(meritorního) projednání. Okolnost, že je dán důvod pro odmítnutí podání, aniž
by se soud zabýval meritem věci, však může vznik poplatkové povinnosti ovlivnit
materiálně, neboť v konečném důsledku může vést k závěru, že soudní poplatek za
řízení se (vůbec) nevybere (eventuálně již zaplacený soudní poplatek se
poplatníku vrátí – viz § 10 odst. 3 větu třetí zákona č. 549/1991 Sb.). Takto
pojatá výluka z poplatkové povinnosti se však vztahuje jen na podání mající
podobu návrhu na zahájení řízení (srov. § 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb.). V
poměrech zákona o soudních poplatcích je zapotřebí chápat tento legislativní
pojem, tj. „návrh na zahájení řízení“, v užším významu (smyslu), tedy jako
žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení – viz v § 4 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 549/1991 Sb. Uvedený pojem tedy nedopadá mimo jiné na opravné prostředky
jako je odvolání či dovolání (byť v širším smyslu i tato podání návrhem na
zahájení řízení nepochybně jsou). Je tedy namístě vycházet z úvahy, že
diferenciaci podání, s nimiž je spojen vznik poplatkové povinnosti za řízení,
na návrh na zahájení řízení a opravné prostředky (odvolání a dovolání), měl
zákonodárce na zřeteli i při formulaci zkoumaného ustanovení § 6a odst. 4
zákona č. 549/1991 Sb. Poplatkové povinnosti proto musí podléhat i vadné
odvolání nebo dovolání (v případě dovolání ostatně z této premisy vychází i
letitá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), jelikož zde jde jen o další důvod,
pro který nemůže být dotčený opravný prostředek meritorně projednán a pro který
tudíž musí být odmítnut. I vzhledem k tomu je tedy namístě vykládat ustanovení
§ 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. spíše restriktivně v tom smyslu, že podle
tohoto ustanovení se nevybere soudní poplatek za řízení jen tehdy, jestliže
soud odmítne před prvním jednáním žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení (v
užším smyslu); na odvolání nebo dovolání se však citované ustanovení nepoužije
(obdobně vyznívají též závěry usnesení Ústavního soudu z 21. dubna 2015, sp. zn. II. ÚS 2188/14, z 22. října 2015, sp. zn. III. ÚS 2075/15, a z 21. března
2017, sp. zn. III. ÚS 506/16, na něž také poukázal již odvolací soud). Se zřetelem k řečenému lze tak pro poměry souzené věci konstatovat, že odvolací
soud (soud prvního stupně) postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1
zákona č.
549/1991 Sb., jestliže zastavil řízení o dovolatelčině odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Dovolatelka totiž nezaplatila soudní poplatek z odvolání ani v dodatečné lhůtě,
kterou jí stanovil soud prvního stupně usnesením ze dne 18. srpna 2021, č. j. 41 C 15/2019-641 (srov. § 9 odst. 1 větu první a druhou zákona č. 549/1991
Sb.). Je přitom nerozhodné, že podané odvolání mělo podobu pouhého blanketního
odvolání a že výzvě k zaplacení soudního poplatku z takto podaného odvolání
nepředcházel pokus o odstranění vad dotčeného podání. Ze žádného ustanovení
zákona o soudních poplatcích totiž nevyplývá, že by odvolatel nebyl povinen
zaplatit soudní poplatek z blanketního odvolání, tj. z řádného opravného
prostředku, který pouze neobsahuje všechny stanovené náležitosti, v tomto
případě odvolací důvody. Následek v podobě zastavení řízení z důvodu, že soudní
poplatek nebyl zaplacen ve lhůtě k tomu určené, tedy dopadá i na takto
postižená (vadná) odvolání, a to aniž by pro jeho uplatnění byla stanovena
jakákoli podmínka (tedy např. podmínka v podobě předchozího pokusu o odstranění
vad podaného odvolání). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) proto použila dovolatelka
neopodstatněně. Již jen na okraj dovolací soud pro úplnost podotýká, že stanovení soudcovské
lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň patnácti dnů s následkem
zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k
možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro
případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout i postupem
podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních poplatcích, tedy včasným
vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Poplatníkům tedy v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně
splnili již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání. Pokud tak neučiní, a
dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení
řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení
Ústavního soudu z 20. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18). S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že co do řešení otázky otevřené
dovolacímu přezkumu je napadené usnesení odvolacího soudu správné. Za této
situace dovolací soud dovolání žalobkyně výrokem II. tohoto usnesení zamítl (§
243d písm. a/ ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 větou za středníkem o. s. ř.). Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu