26 Cdo 327/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. M. proti
žalované městské části P., o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 13 C 402/99, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2000, č.j. 12 Co
218/2000-26 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 13.9.2000, č.j. 12 Co 218/2000-26, potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 (soudu I. stupně) ze dne 16.12.1999, č.j. 13 C 402/99-9, který
výrokem označeným I. zamítl žalobu s návrhem, „jímž se žalobkyně domáhala
určení, že výpověď daná žalovanou žalobkyni dne 7.6.1999 z pronájmu nebytových
prostor nacházejících se v přízemí vpravo, domu č.p. 2160, o výměře 14 m2, v
ulici O., P. – N., je neplatná“, a výrokem označeným II. rozhodl o nákladech
řízení. Současně odvolací soud nepřipustil změnu žaloby a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se i po doplnění dokazování ztotožnil jak se
skutkovými zjištěními soudu I. stupně, tak i s jeho právními závěry, když
dovodil, že žalovaná dala dne 7.6.1999 žalobkyni platnou výpověď z nájemního
poměru vzniklého na základě platně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor
podle zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato výpověď, jak
uzavřel odvolací soud, byla žalobkyni řádně doručena s tím, že má veškeré
náležitosti jednostranného právního úkonu, přičemž bylo nadbytečné zkoumat, zda
důvody uvedené ve výpovědi jsou pravdivé, neboť s ohledem na ustanovení § 10
zák.č. 116/1990 Sb. a čl. VI. nájemní smlouvy, byla žalovaná oprávněna dát
výpověď i bez uvedení důvodu. Sporná výpověď přitom nebyla žalobkyni dána ani v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), když skutečnost, že je
žalobkyně samoživitelka se třemi dětmi a do rekonstrukce prostor měla
investovat určité finanční prostředky, nemůže mít na platnost ukončení
nájemního poměru žádný vliv.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a dovolací důvody dále formálně
podřadila pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Namítla, že
soud I. stupně tím, že nepřipustil výslech dovolatelky jako účastnice řízení a
další návrhy na dokazování (které však blíže v dovolání nespecifikuje), jí
tímto svým nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem. K tomu dále
uvedla, že v důsledku tohoto postupu dospěl soud i k nesprávnému právnímu
posouzení věci a nesprávnému rozhodnutí ve věci. Dovolatelka má za to, že
uvedené vady řízení způsobily, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly
skutečnostmi uvedenými v předmětné nájemní smlouvě, což mělo za následek i
vadné posouzení vůle účastníků, kterou v této smlouvě projevily. Navrhla proto,
aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny, a věc vrácena soudu I. stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále opět jen
„o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dle § 241
odst. 1 a 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost
rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených
v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu I. stupně a výroku rozsudku
odvolacího soudu, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť rozsudek soudu I. stupně, potvrzený napadeným rozhodnutím soudu
odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť
odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku
nevyslovil. Jak vyplývá ze spisu (obsahu odvolání a protokolu o jednání před
odvolacím soudem konaném dne 13.9.2000), návrh na vyslovení přípustnosti
dovolání nebyl žalobkyní (jejím právním zástupcem) před vyhlášením rozsudku
učiněn; dovolání není tedy přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami
stanovenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně
vyjmenovanými v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., přičemž tato přípustnost (a tím
současně důvodnost) není založena již tím, že dovolatel existenci vad v
dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně
postiženo; dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. existenci
těchto vad zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu
legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník
výslovně dovolává.
Dovolatelka výslovně označuje dovolací důvod obsažený v § 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř.; vady podle § 237 odst. 1 písm. a),b),c),d),e) a g) o.s.ř. nenamítá a z
obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže
účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat
důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost
jednat před soudem I. stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup
nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo
dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze
považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který
odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. f) o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolatelce.
Odnětí možnosti jednat před soudem, tedy naplnění vady ve smyslu § 237 odst. 1
písm. f) o.s.ř., pak dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že soud I. stupně
neprovedl další důkazy, které navrhla, „a to ani její výslech jako účastníka
řízení, nepřipustil návrhy na dokazování a spokojil se s provedením pouze k
žalobě přiložených listinných důkazů“.
V okolnosti, že soud I. stupně k návrhu žalobkyně neprovedl v řízení jako důkaz
její výslech jako účastnice řízení (ve skutečnosti žalobkyně toliko u jednání
před soudem I. stupně navrhla, že se může vyjádřit k důvodům výpovědi - č.l. 7
spisu) naplnění vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřovat nelze
(když námitka, že nebyly soudem I. stupně provedeny další žalobkyní navržené
důkazy, nemůže obstát již z toho důvodu, že se jedná pouze o tvrzení
dovolatelky, neboť - jak již bylo konstatováno shora a vyplývá z obsahu
spisu - žalobkyně ani její právní zástupce ve skutečnosti žádné jiné důkazy
nenavrhovali). Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k
věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání
rozhodných skutečností - totiž neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na
provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v
řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř.
(použitelného rovněž v odvolacím řízení - srov. § 211 o.s.ř.) soud, a ten nemá
v řízení sporném, jakým je i toto řízení, zákonem uloženu povinnost provést v
řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v
tomto směru lze - podle okolností případu - vytýkat prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. (řízení je postiženo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K takové vadě
jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v
případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada - i kdyby byla
skutečně zjištěna - přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolání tak nemůže
být ani podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, a jelikož přípustnost dovolání nelze opřít o
žádné další procesní ustanovení, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4
a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4
větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první (per analogiam) o.s.ř., a
o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince
2001
JUDr. Michal Mikláš , v.r.
předseda senátu