26 Cdo 3291/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobkyně Hotelu Paulíny, s. r. o., se sídlem v Praze 4 – Krči,
Horáčkova 1096/2, IČO: 27588874, zastoupené JUDr. Vladimírou Pajerovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti
žalované městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška
2059/80b, o zaplacení částky 8.636.580,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 58/2013, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 21 Co
230/2013-20, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 21 Co
230/2013-20, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. dubna 2013, č.
j. 38 C 58/2013-13, a ze dne 13. srpna 2013, č. j. 38 C 58/2013-24, se zrušují
a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobkyně (bývalá nájemkyně nemovitostí specifikovaných v žalobě – dále jen
„předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) se proti žalované (dřívější
pronajímatelce nemovitostí) domáhala zaplacení částky 8.636.580,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu protihodnoty toho, o co se
v důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav) předmětných nemovitostí, které
uskutečnila za trvání nájemního poměru, zvýšila jejich hodnota (§ 667 odst. 1
věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni
31. července 2010, tj. ke dni ukončení nájemního poměru). Současně navrhla, aby
jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 18. dubna 2013,
č. j. 38 C 58/2013-13, návrhu žalobkyně nevyhověl a osvobození od soudních
poplatků jí nepřiznal.
Soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“) – především konstatoval, že i přes doložené majetkové
poměry žalobkyně (po delší dobu nedosahuje žádných /zdanitelných/ příjmů, má
dluhy v řádu milionů korun českých, nevlastní žádné nemovitosti a její movité
věci byly prodány v dražbě provedené v rámci exekuce nařízené na její majetek)
nelze přehlédnout, že v jejím případě jde o právnickou osobu – společnost s
ručením omezeným, která musí nést riziko neúspěšnosti svého podnikání, jež
nelze přenášet (přiznáním osvobození od soudních poplatků) na stát. Dále uvedl,
že navzdory své nepříznivé majetkové situaci navíc dlouhodobě „funguje“, z
čehož lze usoudit, že její ekonomické zázemí tvoří „lidé podílející se na její
činnosti“; je tedy patrně schopna zajistit si dostatečné finanční prostředky z
jiných zdrojů, než které „má sama právně k dispozici“. Dodal, že navíc je v
řízení zastoupena advokátkou, což rovněž vypovídá o její jisté solventnosti a
potažmo schopnosti uhradit soudní poplatek z žaloby, který v tomto případě činí
431.830,- Kč. Uzavřel, že za této situace nejsou u ní splněny zákonné
předpoklady ani pro částečné osvobození od soudních poplatků, a proto jejímu
návrhu nevyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
11. července 2013, č. j. 21 Co 230/2013-20, citované usnesení soudu prvního
stupně potvrdil.
Odvolací soud se především ztotožnil s názorem, že žalobkyně je schopna
zajistit si dostatečné finanční prostředky k úhradě vyměřeného soudního
poplatku z jiných zdrojů než z vlastního majetku; může je totiž získat od svého
jediného společníka, s nímž ji pojí úzká faktická i finanční vazba. Dodal, že
zmíněnému názoru nasvědčuje též okolnost, že žalobkyně – která je v řízení
zastoupena advokátkou – ani netvrdila, že je v úpadku nebo že čelí
insolvenčnímu řízení. Současně dospěl rovněž k závěru, že jejímu návrhu na
osvobození od soudních poplatků nelze vyhovět ani proto, že podaná žaloba
představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Uvedený závěr odůvodnil
konstatováním, že z nájemních smluv, které zmínila v žalobě a připojila je jako
listinné důkazy, mimo jiné vyplývá, že se účastnice dohodly tak, že investice
vložené do předmětných nemovitostí nebude po skončení nájmu požadovat zpět. Za
této situace usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V návaznosti na to soud prvního stupně usnesením ze dne 24. července 2013, č.
j. 38 C 58/2013-22, vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku z žaloby a
poté usnesením ze dne 13. srpna 2013, č. j. 38 C 58/2013-24, řízení zastavil
(pro nezaplacení soudního poplatku) a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 11. července 2013, č. j.
21 Co 230/2013-20, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o
ustanovení § 237 o.s.ř. a odůvodnila ji konstatováním, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především
namítla, že soudy obou stupňů se odchýlily od právních názorů vyslovených v
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném ve věci sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, neboť jí
odepřely osvobození od soudních poplatků mimo jiné s odůvodněním, že musí nést
riziko neúspěšnosti svého podnikání. Současně jim vytkla, že její objektivní
(ne)schopnost uhradit vyměřený soudní poplatek hodnotily podle kritérií, která
jsou „zcela mimo zákonný rámec“. V návaznosti na to zdůraznila, že podmínky pro
přiznání osvobození od soudních poplatků záleží jednak na poměrech žadatele,
jednak na určité opodstatněnosti uplatňování (bránění) práva, které nesmí být
svévolné nebo zřejmě bezúspěšné. Přitom měla za to, že s jejími poměry nikterak
nesouvisí, zda uplatnění návrhu na osvobození od soudních poplatků má povahu
přenášení podnikatelských rizik na stát, zda její společník má dostatek majetku
na to, aby soudní poplatek uhradil za ni, a zda tvrdila, že je v úpadku nebo že
čelí insolvenčnímu řízení. Z toho dovozovala, že není správná úvaha obou soudů,
že její poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Podle
jejího mínění však neobstojí ani právní názor, že své právo uplatňuje zřejmě
bezúspěšně. V této souvislosti odvolacímu soudu předně vytkla, že „v posuzované
věci rozhodl bez nařízení jednání“. Poté namítla, že v uvedeném závěru je
napadené rozhodnutí překvapivé, neboť soud prvního stupně otázku možné
opodstatněnosti žaloby neřešil, a zároveň je také nepřezkoumatelné, jelikož
vychází ze „skutkového zjištění“, k němuž odvolací soud neuvedl, z jakého
konkrétního důkazu ho čerpal. Navíc zdůraznila, že závěr o zřejmě bezúspěšném
uplatňování práva odvolací soud učinil patrně z ujednání, jímž se zavázala
žalované převést „technické zhodnocení“ nemovitostí. Podle jejího názoru je
ovšem toto ujednání – z příčin rozvedených v dovolání – neplatné. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně
(dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013
Sb.) – dále opět jen „o.s.ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas,
subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.)
a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo
skončeno odvolací řízení (ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků) a
které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky naplněnosti
předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1
o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka
v dovolání uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 1 a 3 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí.
Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli
(žalobci) přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho
tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale
vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. lze
přiznat i právnické osobě – podnikateli (srov. např. usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné pod č. 61/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29
Cdo 1301/2013, uveřejněném pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 15. července 2014, sp. zn.
IV. ÚS 2943/2013), vyložil (s odkazem na tam uvedenou odbornou literaturu a
soudní judikaturu), že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou
situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo
na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při
rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si
pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším
podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry,
zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou
podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné
činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno
přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se
poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele
v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o
obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních
poplatků). Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo
částečného osvobození od soudního poplatku však nelze právnické osobě –
podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost
k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud
nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Celkové zhodnocení všech
okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do
závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen
zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů
spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho
poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od
soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro
některé úkony).
V posuzovaném případě odvolací soud při řešení otázky, zda poměry dovolatelky
odůvodňují přiznání (byť částečné) osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst.
1 o.s.ř.), považoval – v rozporu s citovanou judikaturou – za rozhodující
hlediska, která nebyla pro posouzení uvedené otázky právně relevantní. Na
rozdíl od soudu prvního stupně sice nevyhodnotil k tíži dovolatelky již
samotnou skutečnost, že je právnickou osobou
– podnikatelem a že potud nese riziko neúspěšnosti svého podnikání. Závěr o
její schopnosti uhradit (poměrně vysoký) soudní poplatek z žaloby však stejně
jako soud prvního stupně odůvodnil zejména konstatováním, že potřebné peněžní
prostředky může získat od svého společníka (eventuálně jiné osoby podílející se
na její činnosti). Nehledě na to, že uvedená „možnost“ je ryze hypotetická
(odvolací soud /soud prvního stupně/ neprováděl žádná šetření ohledně
majetkových poměrů společníka dovolatelky /jiné osoby podílející se na jejím
chodu/), je v této souvislosti zapotřebí zdůraznit následující. V řízení nebylo
ani tvrzeno, že by společník (jiný subjekt) byl ochoten soudní poplatek z
žaloby za dovolatelku zaplatit. Ostatně pokud by tomu tak bylo, zajisté by
nežádala osvobození od soudních poplatků. Za této situace je jediná možná
interpretace citovaného zdůvodnění taková, že oba soudy vycházely z
přesvědčení, že při objektivní neschopnosti dovolatelky dostát své poplatkové
povinnosti lze tuto povinnost „přenést“ na jejího společníka (jinou osobu
podílející se na její činnosti). V tomto ohledu však nelze opomenout, že pro
posouzení opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků jsou
rozhodné pouze poměry žadatele (poplatníka soudního poplatku). Přitom pro
kapitálové (obchodní) společnosti, k nimž náleží též společnost s ručením
omezením, je příznačné, že jejich majetek je oddělen od majetku jejich
společníků a naopak. Pro účely odepření osvobození od soudních poplatků
takovéto obchodní společnosti proto nelze po jejích společnících (tím spíše po
třetích osobách) spravedlivě požadovat, aby soudní poplatek zaplatili namísto
ní. Pro úvahu, zda poměry dovolatelky odůvodňují přiznání (byť jen částečné)
osvobození od soudních poplatků, je tudíž nerozhodné, že peněžní prostředky
potřebné k zaplacení soudního poplatku z žaloby (snad) má k dispozici její
společník (jiná osoba podílející se na jejím chodu). Pro zmíněnou úvahu jsou
však bez právního významu rovněž ostatní okolnosti, jež v jejím rámci zohlednil
odvolací soud (dovolatelka netvrdila, že je v úpadku nebo že čelí insolvenčnímu
řízení, a v řízení je od počátku zastoupena advokátkou). Tyto okolnosti totiž
nejsou způsobilé vyvrátit řádně doloženou – aktuální – neschopnost dovolatelky
splnit svoji poplatkovou povinnost. Není proto správný právní názor odvolacího
soudu (soudu prvního stupně), že poměry dovolatelky neodůvodňují přiznání (ani
částečné) osvobození od soudních poplatků.
Z ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. rovněž vyplývá, že i když to poměry účastníka
odůvodňují, nelze mu osvobození od soudních poplatků přiznat, jestliže své
právo uplatňuje nebo brání svévolně nebo zřejmě bezúspěšně. O zřejmě bezúspěšné
uplatňování práva přitom jde zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů
(tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné
úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku
účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února
2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014,
a ze dne 25. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2038/2014).
Odvolací soud nevyšel z východisek naznačených v citované judikatuře, jestliže
závěr o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva přijal na základě poznatků,
které čerpal z obsahu listin („nájemních smluv“), jež byly připojeny k žalobě
jako důkazní materiál (prostředek). Je totiž pojmově vyloučeno, aby
bezúspěšnost uplatňování (bránění) práva byla „zřejmá“ a přitom se odvíjela od
„skutečností“, které účastník (žadatel o osvobození) netvrdil a které mohou
vyjít v řízení najevo až při provádění dokazování, resp. hodnocení provedených
důkazů. Neobstojí tedy ani právní názor, že podaná žaloba představuje zřejmě
bezúspěšné uplatňování práva.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadené usnesení není správné,
neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) je zrušil podle § 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud také toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Současně podle § 243e odst. 2 věty
třetí o.s.ř. zrušil rovněž usnesení ze dne 13. srpna 2013, č. j. 38 C
58/2013-24, jímž soud prvního stupně zastavil řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, neboť toto usnesení je na zrušovaných rozhodnutích závislé (před
nabytím právní moci nového rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních
poplatků nelze řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti, neboť
otázka povinnosti poplatníka zaplatit soudní poplatek dosud nebyla konečným
způsobem vyřešena). Pro úplnost zbývá dodat, že řízení o odvolání proti
posledně uvedenému usnesení odvolací soud zastaví (podle § 104 odst. 1 o.s.ř.),
jelikož v jeho průběhu nastala neodstranitelná překážka spočívající v tom, že
účinky odvoláním napadeného rozhodnutí v mezidobí pominuly (srov. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002,
uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č. 11/2005, str. 416).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu