26 Cdo 3336/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 72/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 28 Co 245/2006-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 28 Co 245/2006-179, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2006, č. j. 8 C 72/2001-155, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud Pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č.j. 8 C 72/2001-155 (poté, co jeho předchozí rozsudky ve věci vyklizení bytu ze dne 27. 3. 2002, č.j. 8 C 72/2001-55, a ze dne 31. 3. 2004, č.j. 8 C 72/2001-112, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, č.j. 11 Co 398/2002-74, a ze dne 13. 6. 2005, č.j. 28 C 155/2005-140, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 32 v D., v P., do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt č. 32 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 8. podlaží domu č.p. 1660, Donovalská 34, v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen žalobci v roce 1986 jako byt služební, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 29. 10. 1990, že ke dni 5. 3. 1992 ztratil byt charakter bytu služebního a stal se bytem obecním, že v roce 1999 byl předmětný dům převeden do vlastnictví Bytového družstva D., že žalovaná byt nepřetržitě užívá od roku 1986 s dětmi účastníků, že po určitou dobu nebylo řádně placeno nájemné z bytu a pronajímatel podal žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu, že řízení skončilo (po zaplacení dluhu) zamítnutím žaloby, že žalobce z bytu odešel v roce 1996, že v roce 2001 se domáhal za asistence policie vstupu do bytu, který mu byl umožněn, že jeho další manželství s B.
S., uzavřené v roce 1993, bylo pravomocně rozvedeno k 3. 9.2004, že spolu nikdy v bytě nebydleli a vedli společnou domácnost na jiném místě, a že jmenovaná se po rozvodu vzdala jakéhokoliv nároku na byt. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely v důsledku ztráty jeho charakteru jako bytu služebního; právo osobního užívání náležející dosud jenom žalobci, se změnilo podle § 871 občanského zákoníku ve znění účinném k 1.
1. 1992 (dále jen „obč.zák.“) na jeho právo nájmu a žalované svědčilo toliko právo na bydlení. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že právo společného nájmu bytu vzniklé žalobci a B. S. uzavřením manželství, zaniklo po jeho rozvodu dohodou podle § 705 obč.zák., a výlučným nájemcem bytu se opět stal žalobce, který je tudíž aktivně legitimován k podání žaloby v dané věci. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – posoudil vztah mezi účastníky podle § 126 obč.zák. a shledal žalobu na vyklizení důvodnou, neboť žalované odpadl rozvodem manželství se žalobcem právní důvod bydlení v bytě.
Zatímco soud prvního stupně posoudil nárok žalované na bytovou náhradu za použití analogie (§ 853 obč.zák.) podle § 713 odst. 1 obč.zák., přičemž pokud jde o formu bytové náhrady dovodil, že podle ustanovení § 712 odst. 6 (správně odst. 3) věty druhé obč.zák. má právo na náhradní byt, odvolací soud zaujal názor, že při posuzování nároku žalované na bytovou náhradu je nutno analogicky postupovat podle ustanovení § 712 odst. 3 věty první obč.zák., podle něhož postačí rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, toliko právo na náhradní ubytování.
Dovodil dále, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalované k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu; poukázal přitom na to, že dcera účastníků, která v bytě se žalovanou bydlí, je již zletilá, že žalovaná užívala po celou dobu byt sama (resp. se zletilými dětmi), znemožnila žalobci vstup do bytu výměnou vložky v zámku, a že nájemné z bytu nebylo řádně hrazeno. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování, přičemž současně upravil výrok rozsudku pokud jde o specifikaci bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost neopřela o žádné zákonné ustanovení. Vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud její povinnost k vyklizení vázal toliko na zajištění náhradního ubytování, přičemž namítá, že po celou dobu, co v bytě bydlí, plní řádně povinnosti nájemce, že nemá s dcerou jiné bydlení, že tvrzení žalovaného o zamezení vstupu do bytu je účelové a nepravdivé, a že odvolací soud nezohlednil, že jeho chování bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřispíval na náklady spojené s nájmem bytu a na výchovu nezletilých dětí účastníků. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k vadám dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovoláním nebyly zpochybněny závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tj. že k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání pouze žalobci (nikoliv oběma účastníkům jako manželům), že toto jeho právo trvalo i ke dni rozvodu manželství účastníků, že byt nesplňoval k 5. 3. 1992 znaky služebního bytu, a že se právo osobního užívání bytu svědčící pouze žalobci, nezměnilo v důsledku toho na právo společného nájmu účastníků; dovolací soud proto z nich v dalším vychází.
Podle § 187 odst. 1 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, jestliže byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace po jeho smrti nebo po rozvodu manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 179 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není přidělen přiměřený náhradní byt, nestačí-li podle zákona poskytnout náhradní ubytování.
Uvedené ustanovení mířilo výslovně na byty, u nichž byl vzhledem k jejich účelovému určení vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely (§ 182 citovaného předpisu), a právo osobního užívání svědčilo pouze jednomu z nich. Poskytovalo (mimo jiné) pro případ rozvodu manželství právní ochranu druhému z manželů, jemuž nevzniklo právo (společného) užívání bytu, a který za trvání manželství odvozoval své právo užívat tento byt pouze od rodinněprávního vztahu k manželovi - uživateli bytu, neboť rozvodem manželství jeho právní důvod užívání bytu zanikl.
Stejnou funkci plní za současné právní úpravy ustanovení § 713 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, podle něhož jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 26. 7. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1081/99 (uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, vydaném A.S.P.I. P.s.r.o., P., 2003, pod č. 230), jakož i dále např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 774/2004, zaujal právní názor, že za situace, kdy právní poměry rozvedených manželů k bytu, který následně - před rozvodem jejich manželství - ztratil charakter bytu služebního, nejsou občanským zákoníkem výslovně upraveny, nelze dovodit, že rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je třeba jeho nárok na bytovou náhradu posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) podle ustanovení, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. Rozvedený manžel, který i po rozvodu manželství bydlí v takovémto bytě, jehož nájemcem je pouze druhý z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, stejně tak jako je tomu v případě výslovně v ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. upraveném. Následnou změnu okolností právně významných pro určení charakteru určitého bytu jako bytu služebního nelze totiž rozvedenému manželovi, jemuž nevzniklo právo (společného) nájmu bytu, klást k jeho tíži, a dovodit, že v důsledku toho pozbyl nárok na bytovou náhradu, vyplývající dosud pro něj z ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud je toho názoru, že z uvedených závěrů lze vycházet i za situace, kdy ke ztrátě charakteru jako bytu služebního došlo po rozvodu manželství nájemce bytu, před tím, než došlo k realizaci ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., tedy dříve, než byla rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu, uložena povinnost k jeho vyklizení.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že nárok žalované na bytovou náhradu pro případ vyklizení předmětného bytu, je nutno posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) podle ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. Nelze jí totiž klást k tíži, že k 31. 12. 1991 nedošlo k realizaci jejího práva vyplývajícího pro ni z ustanovení § 187 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. po uvedeném datu z ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., ani to, že následně přestal byt splňovat znaky bytu služebního a jeho (výlučným) nájemcem se stal žalobce. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že k bytu posléze existovalo po určitou dobu právo společného nájmu bytu svědčící žalobci a jeho tehdejší manželce B. S., neboť k předmětnému bytu se stále vázalo právo žalované na bytovou náhradu.
Z ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že primární, zákonnou formou bytové náhrady je pro rozvedeného manžela přiměřený náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1120/97, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při rozhodování o této nižší formě bytové náhrady je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okolnosti významné ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě podle § 713 odst. 1 obč.zák. mohou být např. rodinné poměry osoby, která má byt vyklidit (zejména počet členů domácnosti, které se mají do náhradního bytu stěhovat ve srovnání s počtem osob, které tento byt užívaly do rozhodné skutečnosti, zakládající nárok na bytovou náhradu), její poměry sociální (zejména z hlediska možnosti řešení její bytové situace), její chování při užívání bytu (rozpor tohoto chování s právními normami a dobrými mravy) apod. I v těchto případech je třeba zabývat se rovněž tím, zda zde není dán důvod k odepření náhrady za byt postupem podle ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 1081/99).
Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že na nárok žalované na bytovou náhradu je nutno aplikovat ustanovení § 712 odst. 3 věty první
obč.zák., není – se zřetelem k výše uvedenému – jeho právní posouzení správné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to – vzhledem k vzájemné provázanosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě – jako celek. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu