26 Cdo 3366/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z.
d. S., o zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 68/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 6 Cmo
283/2006-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 60.661,- Kč s
příslušenstvím v podobě 14 % úroku z prodlení od 18. dubna 1995 do zaplacení a
dále aby soud „určil právního nástupce žalovaného, který bude plnit za něho
závazky vyplývající ze sporu žalobce a ze zákona s tím, že právním nástupcem je
Z. s. S. a. s., se sídlem H.“ (dále jen „žaloba o určení právního nástupce“).
Žalobu ohledně zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím odůvodnil
tvrzením, že spor o zaplacení „pohledávky, která vyplývá z restituční části
majetkového podílu“, byl již řešen ve věci sp. zn. 40 Cm 101/2000 Krajského
soudu v Hradci Králové a na základě odvolání žalovaného i u Vrchního soudu v
Praze pod sp. zn. 6 Cmo 347/2001. Rozhodnutími soudů byla vyřešena jen část
pohledávky, přičemž žalobce byl přesvědčen, že „na další části majetkového
podílu plynoucího z transformace dle zák. č. 42/1992 Sb. ve výši 71.336,- Kč“
se účastníci dohodnou. Do současné doby však dohoda uzavřena nebyla.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. března 2006, č. j. 39 Cm 68/2003-102, zastavil řízení o zaplacení
částky 60.661,- Kč se 14 % úrokem z prodlení od 18. dubna 1995 do zaplacení
(výrok I.) a zamítl žalobu o určení právního nástupce (výrok II.); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.
února 2007, č. j. 6 Cmo 283/2006-130, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Ve vztahu k žalobě na zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím dospěl
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že projednání této věci
v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu
§ 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť o tomtéž nároku – zaplacení majetkového
podílu z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. v částce 71.336,- Kč, v níž
je obsažen i sporný nárok na zaplacení nyní vymáhané částky 60.661,- Kč s
příslušenstvím – bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 11. května 2001, č. j. 40 Cm 101/2000-206, který je pro
účastníky i soudy závazný (§ 159a odst. 1, 4 a 5 o.s.ř.). Za této situace
pokládal odvolací soud za správný postup soudu prvního stupně, který podle §
104 odst. 1 o.s.ř. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 60.661,- Kč s
příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání připustil,
že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2001, sp. zn.
40 Cm 101/2000, byla žaloba ohledně majetkového podílu ve výši 71.366,- Kč a
6.838,- Kč s příslušenstvím pravomocně zamítnuta. V této souvislosti však
dodal, že jeho tehdejší ustanovený zástupce odvolání proti tomuto rozsudku
nepodal. Podle jeho názoru nelze přitom opomenout, že M. H. vznikl „nárok na
vypořádání jejího majetkového podílu“. Zde odkázal na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01, a uvedl, že
vystoupí-li z družstva osoba, která se stala členem družstva po jeho
transformaci, má nárok na vydání vloženého majetku podle § 33a zákona č.
229/1991 Sb., jehož vlastníkem nepřestala být ani v době členství v družstvu.
Má za to, že odvolací soud svým rozhodnutím poskytl ochranu protiústavní
situaci, umožnil, aby byl zakrytým způsobem vyvlastňován, nevzal v úvahu názor
uvedený v citovaném nálezu Ústavního soudu a neposkytl mu dostatečnou ochranu
jeho práv. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.)
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že
dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I., jímž bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 60.661,- Kč
s příslušenstvím. Evidentně však nesměřuje proti rozsudku odvolacího soudu v
části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž
byla zamítnuta žaloba na určení právního nástupce. Současně neopomenul, že
rozhodnutí soudu prvního stupně má ve výroku I. (o zastavení řízení co do
částky 60.661,- Kč s příslušenstvím), jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§
104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 167 odst. 1 o.s.ř.), byť jako takové je
začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Proto
povahu usnesení má také rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (§ 223 o.s.ř.), a to bez ohledu na
to, že se formálně stalo součástí napadeného rozsudku..
Z řečeného pak vyplývá, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., je dovolání přípustné
podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
napadl prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
správnost právního závěru, že projednání žaloby na zaplacení částky 60.661,- Kč
s příslušenstvím brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a
odst. 5 o.s.ř.
Podle § 159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř. v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení § 159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4)
o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání
tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány –
projednávána znovu. Přitom ustanovení § 103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu,
zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci
rozsouzené), přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103
o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud
pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní
podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a
odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci
pravomocně rozsouzené (§ 103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud
(prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl
předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní
stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze
smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co
do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě,
jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60,
ročník 2001).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 11. května 2001, č. j. 40 Cm 101/2000-206, byl co do
částek 71.336,- Kč s příslušenstvím (částky, v níž je obsažena v současné době
žalovaná částka 60.661,- Kč s příslušenstvím) a 6.838,- Kč s příslušenstvím
pravomocně zamítnut nárok žalobce proti žalovanému na vyplacení majetkového
podílu z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(viz výrok II. citovaného rozsudku). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud
prvního stupně uvedl, že ohledně částky 71.336,- Kč s příslušenstvím nemůže – z
důvodů tam uvedených – jít o majetkový podíl z transformace a mohlo by jít o
vypořádací podíl podle § 233 obch. zák. (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, v tehdy účinném znění); k tomu však žalobce podle názoru soudu prvního
stupně neoznačil důkazy potřebné z hlediska ustanovení § 233 odst. 2 citovaného
zákona. Žalobou v této věci se žalobce opět domáhal totožného nároku proti
témuž žalovanému na základě téhož skutkového stavu (viz výklad shora).
Z uvedeného vyplývá, že projednání žaloby o zaplacení částky 60.661,- Kč s
příslušenstvím brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2001, č. j. 40 Cm
101/2000-206 (výrok II. citovaného rozsudku). Na tom nemohou nic změnit ani
dovolací námitky, že odvolací soud svým rozhodnutím poskytl ochranu
protiústavní situaci, umožnil, aby žalobce byl zakrytým způsobem vyvlastňován,
nevzal v úvahu názor uvedený v citovaném nálezu Ústavního soudu a neposkytl
žalobci dostatečnou ochranu jeho práv.
Potvrdil-li tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo
řízení zastaveno podle § 104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému –
pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle § 243b odst. 2
věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst.1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř a o skutečnost, že žalovanému
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu