26 Cdo 3376/2012 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. K., bytem v P., zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Hellichova 1, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 700/9, IČO: 00063517, o určení nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 95/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 28 Co 45/2012-100, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 28. 3. 2012, č. j. 28 Co 45/2012-100, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 23. 9 2011, č. j. 18 C 95/2008-75, jímž zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je nájemkyní prostoru k bydlení – bytu, o velikosti 1+0 a výměře 27,98 m? (v katastru nemovitostí vedeném jako jednotka č. 2016/112), nacházejícího se v šestém podlaží domu, postaveném na pozemku p. č. 2617/1 v k. ú. V. a obci Praha, na adrese v
P.“ (dále jen „předmětný prostor“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem (napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka výslovně uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že odvolací soud neprovedl další důkazy, nepoučil ji podle § 118a o. s. ř.). Vyjma případu, o který zde nejde, kdy by šlo o výklad či aplikaci procesních předpisů, však přihlíží dovolací soud k vadám (podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že soud provedl
všechny důkazy významné pro právní posouzení věci, a ani nebylo třeba, aby odvolací soud poučil žalobkyni podle § 118a o. s. ř., neboť nezamítl žalobu proto, že by neunesla břemeno tvrzení či důkazní, ale rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila dovolatelka rovněž nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že na ni nepřešel nájem k předmětnému prostoru, zpochybnila prostřednictvím námitek skutkových (má za to, že v řízení bylo prokázáno, že předmětný prostor je bytem, a proto mohlo dojít k přechodu nájmu podle § 706 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a že nebylo prokázáno, že měla byt v P.). Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení splnění podmínek pro přechod nájmu k předmětnému prostoru, v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru soud z provedených důkazů zjistit. Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu