26 Cdo 3419/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) MUDr. A. K., a b) J. K., proti žalované V. P.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod
sp. zn. 12 C 561/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 31. března 2006, č.j. 12 Co 56/2005-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 8.
2004, č. j. 12 C 561/2004-16, uložil žalované vyklidit do dvou měsíců od právní
moci rozsudku byt č. 6 ve druhém podlaží domu čp. 736, Alšova ulice v P. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č. j. 12 Cdo 56/2005-41, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že dne 5. 5.
1999 uzavřela žalovaná s městem P. smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu
určitou do 30. 6. 2002 (dále „první nájemní smlouva“), že kupní smlouvou ze dne
4. 2. 2002 prodalo město P. předmětný byt žalobcům, kteří dne 1. 4. 2002
uzavřeli se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu („předmětná nájemní
smlouva“) na dobu určitou (od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2004), v níž (v článku 2)
bylo ujednání, podle něhož se smlouva bude obnovovat při dodržení veškerých
podmínek dále uvedených, nebo vypovězena dle dohody obou stran, že dopisem ze
dne 25. 2. 2004 upozornili žalobci žalovanou na skončení nájemního vztahu ke
dni 1. 4. 2004, že žalovaná byt nevyklidila, ačkoliv k tomu byla vyzvána
dopisem žalobců ze dne 9. 4. 2004 a nadále ho užívá. Odvolací soud dovodil, že
podle § 680 odst. 2 obč. zák. vstoupili žalobci do právního postavení svého
právního předchůdce, tj. do nájemního vztahu založeného první nájemní smlouvou;
předmětnou nájemní smlouvu posoudil jako právní úkon podle § 516 odst. 1 a 2
obč. zák., tj. jako změnu první nájemní smlouvy v části, týkající se doby
trvání nájemního vztahu (z doby do 30. 6. 2002 na dobu do 30. 4. 2004); přitom
konstatoval, že ani za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze z
předmětné smlouvy (ani z ujednání o obnovování nájmu v článku 2) dovodit, že by
byla uzavřena na jinou dobu než do 1. 4. 2004, resp. na dobu neurčitou.
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez
právního důvodu, neboť její nájemní vztah zanikl uplynutím doby, na niž byl
sjednán (k 1. 4. 2004); k obnovení nájmu podle § 676 odst. 2 obč. zák. nedošlo,
neboť žaloba v dané věci byla podána dne 26. 4. 2004. Ve shodě se soudem
prvního stupně uzavřel, že žalobci se důvodně domáhají ochrany svého
vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. a že vyklizení žalované nelze
podmínit zajištěním bytové náhrady, a to ani s odkazem na ustanovení § 3 odst.
1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v
něm výslovně dovolací důvody podle § 241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí,
že z obsahu první nájemní smlouvy vyplývá, že pokud neporuší podmínky nájemní
smlouvy, nájemní smlouva se automaticky obnovuje, z čehož dovozuje, že jí
vznikl (za uvedeného předpokladu) nárok na obnovení nájmu. Pokud jí žalobci
vnutili předmětnou nájemní smlouvu, ačkoliv nebyla povinna ji uzavřít, je tato
nájemní smlouva pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. neplatná,
neboť by přišla o své právo v bytě bydlet dle podmínek první nájemní smlouvy. I
kdyby se jednalo o platný právní úkon (uvádí se dále v dovolání), nelze
přijmout závěr, že šlo o změnu původního závazku dle § 516 obč. zák., neboť
výsledky dokazování nedovolují takovýto závěr učinit. Dovolatelka
nezpochybňuje, že první nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, avšak s
automatickým nárokem na její obnovování a má za to, že i kdyby šlo v případě
předmětné nájemní smlouvy o novaci, pak by se tato týkala pouze ujednání o době
trvání nájmu, nikoliv však též ujednání o automatickém obnovování nájmu;
takovéto ujednání pak po změně vlastnictví k bytu zavazuje i žalobce. Poukazuje
na to, že v bytě bydlí i se svojí dcerou, která očekává narození dítěte, že
nemají možnost jiného bydlení a vyjadřuje přesvědčení, že její povinnost k
vyklizení je třeba vázat na zajištění bytové náhrady. Závěrem uvádí, že oba
soudy věc nesprávně právně posoudily, když „sice v rozhodnutí aplikovaly
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily“, a že nesprávně hodnotily
provedené důkazy. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá,
neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž
spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání se přitom
podává, že brojí jednak proti závěru odvolacího soudu, že je povinna předmětný
byt vyklidit, jednak proti jeho závěru, že její povinnost k vyklizení nelze
vázat na zajištění bytové náhrady.
Pokud jde o první z uvedených závěrů, dovolatelka jej v podstatě zpochybňuje
poukazem na ujednání obsažené v první nájemní smlouvě o automatickém
obnovování nájemního vztahu a dovozuje, že povinnost z tohoto ujednání
vyplývající přešla na žalobce.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1078/2002, uveřejněném pod C 1321 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
19, zaujal právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané
věci, že ujednání obsažené v nájemní smlouvě, podle kterého pokud bude nájemce
řádně dodržovat podmínky uvedené ve smlouvě o nájmu bytu, bude tato smlouva
opět prodloužena na dobu určitou, nezakládá automatické prodloužení (nebo
obnovení) nájemního vztahu. Takovéto ujednání ostatně výslovně nestanoví
nějakou povinnost a již proto nelze uvažovat o jejím přechodu na právní
nástupce smluvní strany.
Dovodil-li tedy v projednávané věci, že žalovaná užívá předmětný byt bez
právního důvodu, neboť její nájemní vztah zanikl uplynutím doby, na niž byl
sjednán, je tento jeho závěr věcně správný. Za situace, kdy i předmětná nájemní
smlouva byla sjednána na dobu určitou, a tato doba již ke dni rozhodování
odvolacího soudu uplynula, je nadbytečné zabývat se posouzením této smlouvy z
hlediska ustanovení § 516 obč. zák.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka
nesprávnosti právního posouzení věci založena rovněž na tom, že odvolací soud
tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané žalovanou, nevázal její povinnost k
vyklizení předmětného bytu na zajištění bytové náhrady.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, podle něhož užívá-li
někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat
na zajištění bytové náhrady; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích
mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit
postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva
pro rozpor s dobrými mravy tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu,
případně na zajištění bytové náhrady - srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 3; shodný názor je vyjádřen i v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000,
uveřejněného pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003,
v němž je zdůrazněno, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně
vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout
okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu
svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud, vycházeje mimo jiné ze
zjištění, že předmětný byt byl žalované pronajat na dobu určitou (a že jí tudíž
bylo od počátku známo, že jde o bydlení dočasného charakteru), potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, který její povinnost k vyklizení vázal na delší
lhůtu (2 měsíců), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.
Dovolatelka výslovně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm.
a) o. s. ř., aniž však blíže specifikuje, v čem naplnění tohoto důvodu
spatřuje. Je však třeba podotknout, že k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně tak jako ke zmatečnostním vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.)
dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nesprávného hodnocení důkazů,
neboť jak již bylo uvedeno výše, dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, není v případě
dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
dovolacím důvodem způsobilým.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost,
že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž
náhradu by měli právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu