26 Cdo 3450/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Š. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Z. C., 2) G. C., o zaplacení částky 226.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 80/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 68 Co 458/2007-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 1. 11. 2007, č. j. 68 Co 458/2007-58, potvrdil usnesení ze dne 13. 4. 2007, č. j. 23 C 80/2006-49, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) odmítl jako opožděné odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2007, č. j. 23 C 80/2006-36, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 226.320,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, specifikovanými ve výroku rozsudku.
Podáním ze dne 27. 12. 2007, které je dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovoláním, žalovaní (nezastoupeni advokátem) vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a požadovali „přezkoumání a znovuzahájení nového soudního jednání“.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože nejde o žádný z případů v citovaných ustanovení uvedených.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), nikoli usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost podle § 208 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se zabýval nedostatkem advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu