26 Cdo 3520/2023-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, proti žalovanému Společenství vlastníků bytových jednotek XY, zastoupenému JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o 88.050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 215/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 55 Co 134/2023-328, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.001,60 Kč k rukám JUDr. Iva Palkosky, advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 7. 6. 2023, č. j. 55 Co 134/2023-328, rozsudek (rovněž druhý v pořadí) Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 25. 11. 2022, č. j. 13 C 215/2019-285, potvrdil ve výroku I, kterým zamítl žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 88.050 Kč s úroky z prodlení, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 106.052,69 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalobkyně dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
3. Žalobkyně v dovolání především rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a celkové vztahy se žalovaným. Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (zejména ohledně vztahů mezi účastníky a jejich chování) a
nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ostatně skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 4. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že posuzoval otázku vzniku pokuty podle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když fakticky požadoval naplnění další podmínky – újmy, či „narušení sféry žalobkyně“, přehlíží, že soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že právo na pokutu žalobkyni skutečně vzniklo (jejímu požadavku však nevyhověly pro jeho rozpor s dobrými mravy), a proto již jen z tohoto důvodu nemůže být dovolání pro tuto otázku přípustné. 5. Nárok žalobkyně na zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. považoval odvolací soud za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Jeho úvahu by bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022) poukázal na to, že pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční, vytváří na poskytovatele služeb nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb, jak mu to ukládá § 7 tohoto zákona, a je pro něj citelnou sankcí při jejím nesplnění, samotná absence vzniku škody neprovedením řádného a včasného vyúčtování záloh na služby, automaticky neznamená, že by poskytovateli služeb nemohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Současně však zdůraznil, že mechanická aplikace těchto obecných závěrů nemůže vést k zjevné nespravedlnosti. 6. Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud zvažoval všechny významné okolnosti věci, přihlédl k poměrům jak na straně žalobkyně (vlastnice bytové jednotky), tak na straně žalovaného (poskytovatele služeb – SVJ), zabýval se jejich vzájemnými vztahy, stejně jako jednáním žalobkyně, jež dlouhodobě nehradila zálohy na služby, resp. tyto hradila často s mnohaletým zpožděním, přihlédl i k chování žalobkyně ve vztahu k výměně vodoměrů v jejím bytě. Po zvážení všech okolností pak dospěl k závěru, že jednání žalobkyně je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha není (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění, zejména s přihlédnutím k výjimečným okolnostem projednávané věci) zjevně nepřiměřená. Odvolací soud tedy otázku aplikace § 2 odst. 3 o. z. u nároku žalobkyně na zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci, a dovolání proto nemůže být ani pro posouzení této otázky přípustné. 7. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost, nepředvídatelnost a nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Ostatně lze dodat, že napadené rozhodnutí namítanými vadami netrpí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). 8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu