USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. S., bytem XY, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému Bytovému družstvu XY, se sídlem XY, o stanovení povinnosti předložit prvotní doklady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2022, č. j. 54 Co 476/2021-1394, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 2021, č. j. 53 C 411/2014-1275, zamítl změněnou žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost předložit žalobci doklady, na jejichž základě provedl vyúčtování služeb pro tam specifikovaný byt (dále jen „byt“) za rok 2013 (výrok I.) a za období od 1. ledna 2014 do 8. října 2014 (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.
března 2022, č. j. 54 Co 476/2021-1394, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. (výrok I.) a změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost předložit žalobci (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb pro byt za období od 1. ledna 2014 do 28. února 2014; jinak, tj. ohledně povinnosti předložit mu doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za období od 1. března 2014 do 8. října 2014 (dále jen „rozhodné období“), ho v tomto výroku potvrdil (výrok II.).
Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť jím nenapadl právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí v této části výroku II. spočívalo. Dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu řešení otázky, zda „výrazem obsahové návaznosti na nájem je i úprava úhrady za užívání bytu v době existence práva v bytě bydlet (myšleno v době od skončení nájmu do zajištění bytové náhrady osobě, jejíž nájemní poměr skončil) a s tím související právo na řádné vyúčtování služeb podle § 2252 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.“ (k tomu odkázal též na právní úpravu obsaženou do 31.
prosince 2013 v § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na tam specifikovanou judikaturu dovolacího soudu vztahující se k výkladu citovaného ustanovení). Takto nastolená právní otázka však musí nutně vycházet z kladně vyřešeného předběžného právního názoru, že v rozhodné době mu vskutku svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady – v tomto případě přístřeší jako bytové náhrady svého druhu. Odvolací soud ovšem v této souvislosti dovodil, že je nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o.
s. ř. dovolatelovo tvrzení, že žalovaný mu nezajistil přístřeší a že tudíž měl právo byt nadále (míněno i v rozhodné době) užívat, a proto k němu nemohl (v odvolacím řízení) přihlédnout. Takto formulovaný procesněprávní názor (vycházející z ustanovení § 205a o. s. ř.), na němž byl založen napadený výrok rozsudku odvolacího soudu (jak bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z bodu 21. odůvodnění citovaného rozsudku), dovolatel v dovolání nijak nezpochybnil. Za tohoto stavu tudíž v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř.
– vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.); z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), dovolatel nepřípadně vztáhl k posouzení (shora uvedené) právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (nespočívá). Dovolání proto trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K řečenému srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 2079/2014, z 1. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 5697/2016 (ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 25. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3146/14, a ze 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 2950/17), či z 3. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 1032/2022.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu výroku III., tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu