26 Cdo 355/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám.
2, IČO 00064581, proti žalovanému Ing. M. O., MBA, zastoupenému JUDr. Dušanem
Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o zaplacení 84.632 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 230/2014, o
dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 22. září 2015, č. j. 36 Co 239/2015-85, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, č. j. 29 C 230/2014-55,
rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 84.632 Kč s tam
specifikovaným poplatkem z prodlení a úrokem z prodlení (výrok I.) a dále
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vycházel z toho, že byly splněny
předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b zákona č. 99/1964
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s.
ř.“), neboť řádně a včas obeslaný žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a bez
důvodné a včasné omluvy se nedostavil k prvnímu jednání, které bylo ve věci
nařízeno; ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. pokládal za nesporná
skutková tvrzení obsažená v žalobě o tom, že žalovaný dluží žalobci částku
59.077 Kč za nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od
listopadu 2012 do července 2013 a nedoplatek za vyúčtování služeb za rok 2012 a
částku 25.565 Kč jako bezdůvodné obohacení za období od srpna 2013 do prosince
2013, kdy byt užíval bez právního důvodu.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání a zároveň navrhl, aby byl zrušen
s odůvodněním, že v měsíci listopadu a prosinci roku 2014 pobýval na území
Slovenské republiky ve městě P., kde měl pronajatou kancelář, za účelem výkonu
podnikatelské činnosti. Proto mu nebyla řádně doručena žaloba ani předvolání k
jednání dne 19. 12. 2014 a nemohl se k němu omluvit.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) usnesením ze dne 12. 5. 2015, č.
j. 29 C 230/2014-74, návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného
tímto soudem dne 19. 12. 2014, pod č. j. 29 C 230/2014-55, zamítl. Dle jeho
názoru žalovaný předloženými doklady neprokázal, že se skutečně fakticky
zdržoval v měsících listopadu a prosinci 2014 na území Slovenské republiky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(odvolací soud) usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 36 Co 239/2015-85, usnesení
soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
neměl pochybnosti o tom, že žalovaný prokázal, že se v listopadu a prosinci
2014 zdržoval ve Slovenské republice, o čemž svědčí zejména nájemní smlouva.
Uzavřel však, že žalovaný si měl být vědom, že během této doby mu mohou být
doručovány zásilky, a přesto o své nepřítomnosti držitele poštovní licence
neinformoval a nezajistil si dosílací adresu, čímž skutečnost, že se bez omluvy
nedostavil na první jednání ve věci, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno,
nelze považovat za náhlou, nahodilou či neovlivnitelnou samotným žalovaným.
Proto se podle odvolacího soudu nejedná o omluvitelný důvod, pro který by bylo
na místě rozsudek pro zmeškání rušit.
Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce, co
lze považovat za omluvitelné důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle §
153b odst. 4 o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož nelze po žalovaném,
který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, spravedlivě požadovat, aby nesl
pro něj nepříznivé následky spojené s vydáním rozsudku pro zmeškání, jestliže
nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání zúčastnit se jednání.
Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem pro zrušení rozsudku pro
zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. - musí představovat
"omluvitelný důvod“. Za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal první
jednání ve věci, k němuž byl řádně a včas předvolán, je třeba ve smyslu
ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost),
která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání dostavit se včas k
soudu (například zdravotní indispozici, zpoždění veřejného dopravního
prostředku použitého k přepravě na jednání soudu nebo technickou závadu na
osobním automobilu při cestě k soudu), tak i okolnost žalovaným případně
zaviněnou nebo jinak způsobenou, lze-li ji považovat - zejména za přihlédnutí
ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka - za omluvitelnou (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000).
V usnesení ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, uveřejněném pod číslem
3/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel,
že úprava návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání z omluvitelných důvodů
vychází z presumpce správnosti rozsudku. Předpokládá se tu, že byly splněny
všechny podmínky pro vydání rozsudku spočívajícího na správném právním
posouzení věci, že však na straně účastníka nastaly okolnosti, jež soudu v době
vydání rozsudku objektivně nemohly být známy a které účastníku zabránily se k
jednání dostavit, případně svou neúčast předem řádně omluvit. V řízení o návrhu
na zrušení rozsudku pro zmeškání proto soud není oprávněn zkoumat, zda byly
splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (k tomu slouží odvolání
proti rozsudku pro zmeškání). Proto je nesprávné zaměňovat omluvitelný důvod
zmeškání dle § 153b odst. 4 o. s. ř. s posouzením předpokladů pro vydání
rozsudku pro zmeškání.
Namítá-li v projednávané věci dovolatel, že mu s ohledem na jeho pobyt na
Slovensku nebyla řádně a včas doručena žaloba a předvolání k prvnímu jednání ve
věci, nejedná se o omluvitelný důvod pro zmeškání jednání, ale o předpoklad
vydání rozsudku pro zmeškání, jímž se bude odvolací soud zabývat v řízení o
podaném odvolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ohledně posouzení otázky (ne)existence
omluvitelného důvodu pro zrušení rozsudku pro zmeškání v konečném důsledku v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a protože není důvod,
aby tato otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu