U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně B. S., zastoupené Mgr. Janem Špalkem, advokátem se
sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, proti žalovanému městu Plzeň, se sídlem v Plzni,
náměstí Republiky 1, zastoupenému JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v
Plzni, Martinská 8, o neplatnost nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu
Plzeň – město pod sp. zn. 38 C 56/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2009, č. j. 10 Co 583/2008-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala jednak určení, že je platná smlouva uzavřená mezi
účastníky dne 11. srpna 1999 o nájmu „bytu č. 17 v P.“ (dále jen „nájemní
smlouva ze dne 11. srpna 1999“ a „předmětný byt“, resp. „byt“) a že nájemní
vztah jí založený nadále trvá, neboť se změnil na dobu neurčitou, a jednak
určení, že je neplatná další nájemní smlouva uzavřená ohledně předmětného bytu
mezi týmiž smluvními stranami dne 30. srpna 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze
dne 30. srpna 2001“).
Okresní soud Plzeň – město (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. srpna 2008, č. j. 38 C 56/2007-86, ve spojení s usnesením ze dne 19.
září 2008, č. j. 38 C 56/2007-90, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaný (jako
pronajímatel) a žalobkyně (jako nájemkyně) uzavřeli dne 11. srpna 1999 smlouvu
o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. července 2001. Současně si
dohodli, že neporuší-li žalobkyně ustanovení § 711 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.
(dále jen „obč. zák. před novelou“), prodlouží se nájem na dobu neurčitou. Dne
30. srpna 2001 uzavřeli účastníci další smlouvu o nájmu předmětného bytu na
dobu určitou do 31. července 2002. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň
– město ze dne 16. prosince 2002, č. j. 28 C 218/2002-45, byla žalobkyni
uložena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci
rozsudku, a to s odůvodněním, že nájemní smlouva ze dne 11. srpna 1999 „se
neprodloužila“ na dobu neurčitou a nájemní vztah jí založený zanikl uplynutím
doby, na kterou byl uzavřen (tj. 31. července 2001), neboť žalobkyně od října
1999 do září 2000 neplatila nájemné z bytu, a že další nájemní poměr sjednaný
na dobu určitou se – z důvodů tam uvedených – neobnovil a skončil uplynutím
sjednané doby nájmu, tj. 31. července 2002. Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 11. srpna 1999 „se
neprodloužila“ na dobu neurčitou, neboť žalobkyně v důsledku neplacení
nájemného z bytu porušila ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před
novelou. Uzavření nájemní smlouvy ze dne 30. srpna 2001 (kterou žalobkyně
uzavřela svobodně) bylo podle názoru soudu prvního stupně pouhým projevem dobré
vůle žalovaného.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 23. února 2009, č. j. 10 Co 583/2008-146, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud především konstatoval, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město
ze dne 16. prosince 2002, č. j. 28 C 218/2002-45, potvrzeným rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2003, č. j. 10 Co 137/2003-76, byla
žalobkyni (v tomto řízení v postavení žalované) uložena povinnost předmětný byt
vyklidit a vyklizený předat žalovanému (v tomto řízení v postavení žalobce) do
patnácti dnů od právní moci rozsudku. V této souvislosti uvedl, že v tomto
řízení se soudy zabývaly tím, zda „nájemní smlouva z 11. 8. 1999 se změnila na
dobu neurčitou, zabývaly se i platností smlouvy z 30. 8. 2001 (žalovaná se
bránila, že původní nájemní smlouva se změnila na dobu neurčitou, když
neporušila povinnosti stanovené § 711 obč. zák., a druhá nájemní smlouva je
neplatná, neboť ji uzavřela z donucení)“. Dovodil, že ve věci sp. zn. 28 C
218/2002 Okresního soudu Plzeň – město se soudy zabývaly „stejným nárokem,
opírajícím se o tentýž právní důvod plynoucí ze stejného skutkového stavu,
jakého se žalobkyně domáhá nyní,“ a že „pravomocné rozhodnutí o žalobě na
plnění tvoří překážku věci rozhodnuté pro žalobu na určení, má-li být předmětem
určení právní vztah nebo právo, z něhož bylo žalováno o splnění povinnosti“. S
ohledem na to uzavřel, že pravomocné rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 C 218/2002
Okresního soudu Plzeň – město tvoří překážku věci rozhodnuté pro dané řízení;
proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatněné dovolací
námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). V dovolání především namítla, že „nesouhlasí s
právním názorem soudu prvního stupně, že právní vztah – nájemní smlouvu – se
žalovaným uzavřela pouze na dobu určitou, když je i přes odůvodnění napadeného
rozsudku přesvědčena, že se jednalo a jedná o nájem bytu na dobu neurčitou a
tento nájem nadále trvá“. Dále uvedla, že proto se domáhala určení neplatnosti
nájemní smlouvy ze dne 30. srpna 2001, a pokračovala, že „při jejím uzavírání
byla ze strany pracovníků ÚMO Plzeň 4 uvedena v omyl, neboť dle (jejího)
přesvědčení byla původní nájemní smlouva na stejný byt uzavřená mezi ní a
žalovaným dne 11. srpna 1999 platná, jelikož se jednalo o nájemní smlouvu na
dobu neurčitou a nebyl tedy z (její) strany důvod k uzavírání nájemního vztahu
nového, navíc na dobu určitou – jednoho roku“ . V této souvislosti zdůraznila,
že „byla-li platná nájemní smlouva na byt z r. 1999, nebyl na (její) straně
jediný logický důvod, aby uzavírala na ten samý byt jinou nájemní smlouvu,
navíc na dobu určitou“. Vyjádřila přesvědčení, že byla jednáním pracovníků ÚMO
Plzeň 4 „bezdůvodně donucena uzavřít pro ni nevýhodnou smlouvu“ a že „na ní byl
z (jejich) strany vyvíjen nátlak, aby novou nájemní smlouvu dne 30. srpna 2001
uzavřela, když jí bylo vyhrožováno okamžitým vystěhováním“. Podle jejího mínění
tak uzavřela nájemní smlouvu ze dne 30. srpna 2001 v tísni, za nevýhodných
podmínek, a proto je tento právní úkon od počátku neplatný. Dále konstatovala,
že „svým jednáním nenaplnila žádný výpovědní důvod, který má na mysli občanský
zákoník“, a proto se měl nájemní poměr na dobu určitou změnit od 1. srpna 2001
na nájemní poměr na dobu neurčitou. Dodala, že „nesouhlasí ani s právními
závěry soudu odvolacího, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odkazem
na překážku litispendence“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 23. února 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud
zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud především konstatuje, že prostřednictvím uplatněných dovolacích
námitek (podřazených dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatelka nezpochybnila správnost
právního názoru, na němž spočívá napadené rozhodnutí, tj. názoru, že v dané
věci jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 (ve
spojení s ustanovením § 103) o.s.ř.; její dovolací námitky se totiž upínají k
důvodům, které ji vedly k podání žaloby. Je-li dovolací soud oprávněn
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§
242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a nesměřují-li uplatněné dovolací námitky ke
zpochybnění správnosti právního názoru, na němž napadené rozhodnutí spočívá,
pak toto rozhodnutí musí obstát.
K dovolací námitce, že dovolatelka „nesouhlasí s právními závěry soudu
odvolacího, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na překážku
litispendence“, dovolací soud (znovu) zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí
nespočívá na závěru o překážce věci zahájené (tj. překážce litispendence),
nýbrž na závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté (tj. překážce rei
iudicatae).
Pro úplnost lze dodat následující. V ustanovení § 159a odst. 5 (ve spojení s
ustanovením § 159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom
ustanovení § 103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky
řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli
za řízení.
Dlouhodobě ustálená soudní praxe dovodila, že pravomocný rozsudek o žalobě na
určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§ 80 písm. c/ o.s.ř.),
nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§ 80 písm.
b/ o.s.ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku);
tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak – podle
závěrů ustálené soudní praxe – platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění
vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení
o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z
téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že
(pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo
mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního
vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na
stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov.
např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama
Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20
Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 8. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň –
město ze dne 16. prosince 2002, č. j. 28 C 218/2002-45, potvrzeným rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2003, č. j. 10 Co 137/2003-76, byla
žalované (nynější žalobkyni) uložena povinnost předmětný byt vyklidit a
vyklizený odevzdat žalobci (nynějšímu žalovanému) do patnácti dnů od právní
moci rozsudku. V tomto řízení byla jako předběžná řešena rovněž otázka
platnosti nájemních smluv ze dne 11. srpna 1999 a ze dne 30. srpna 2001. Domáhá-
li se proto v současném řízení žalobkyně proti žalovanému – na základě v zásadě
totožného skutkového stavu – určení platnosti nájemní smlouvy ze dne 11. srpna
1999 a určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. srpna 2001, tj. řešení
otázek, které již byly jako otázky předběžné vyřešeny v řízení o vyklizení bytu
vedeném pod sp. zn. 28 C 218/2002 Okresního soudu Plzeň – město, lze s
odvolacím soudem souhlasit v názoru, že je zde dána překážka věci pravomocně
rozsouzené, neboť – vzhledem k výše uvedené judikatuře – pravomocný rozsudek na
vyklizení předmětného bytu v sobě vždy zahrnuje rovněž určení platnosti nájemní
smlouvy, tj. otázky, jež měla být řešena určovací žalobou.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně
rozsouzené, kterou představuje rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne
16. prosince 2002, č. j. 28 C 218/2002-45, potvrzený rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. března 2003, č. j. 10 Co 137/2003-76.
Jestliže odvolací soud za této situace rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
řízení zastavil, lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za
správné.
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto
dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu