26 Cdo 3595/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. D. L., bytem v P. 4, L. 24/340, proti
žalované DOGROSE a.s., se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406,
identifikační číslo osoby: 27184056, zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 394/2008, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011,
č. j. 28 Co 79/2011-326, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 28 Co 79/2011-326, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud
prvního stupně) ze dne 20. 10. 2010, č. j. 41 C 394/2008-238, kterým určil, že
výpověď z nájmu bytu o velikosti tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve
třetím nadzemním podlaží domu č.p. 340, v katastrálním území P., v P. 4 – P., L
24/340 (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“), daná žalobkyni žalovanou dne
14. 7. 2008, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) předně dospěl k závěru, že
podáním došlým soudu dne 12. 1. 2010, nebyla žaloba vzata zpět, neboť se
jednalo jen o ověřenou kopii listiny, kterou žalobkyně po výzvě soudu
nedoplnila svým podpisem (ať již na tomto, či doplňujícím podání), a popřela,
že by podání obsahující zpětvzetí žaloby vyhotovila, podepsala a zaslala soudu. V rozporu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tak podání
postrádalo jednu z obligatorních náležitostí – podpis, a proto k němu soud
nemohl přihlížet. Zjistil, že žalovaná je vlastnicí domu, v němž se nachází
předmětný byt, že žalobkyně je nájemkyní bytu (z důvodů tam uvedených
nepovažoval za relevantní odvolací námitku žalované, že žalobkyni nebyla část
bytu o velikosti 1+1 /předmětný byt vznikl vydáním kolaudačního rozhodnutí o
sloučení bytů/ řádně přidělena), že žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 14. 7. 2008 výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď), kterou odůvodnila tím, že
jí dluží na nájemném a službách spojených s užíváním bytu 31.762,36 Kč
(představující nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za duben
– červen 2008, zálohu na vodné 350,- Kč za duben 2008 a úklid společných
prostor od ledna 2007), a dále tím, že v bytě provedla bez souhlasu
pronajímatele stavební úpravy (související s plynovým vytápěním bytu). Dále
zjistil, že žalovaná (i její právní předchůdce) dlouhodobě nezajišťuje vytápění
předmětného bytu, že splnění této povinnosti se žalobkyně domáhala i soudně, a
že stavebními úpravami (provedenými bez souhlasu pronajímatele) si svépomocí
zajistila vytápění bytu. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyni vznikl za dobu od
ledna 2007 do března 2008 na nájemném přeplatek ve výši 13.575,- Kč
(jednostranné zvýšení nájemného, které hradila, bylo neplatné), jenž určila na
zaplacení nájemného za duben až srpen 2008, že žalovaná sice zápočet odmítla,
přeplatek však nevrátila, že ke dni podání výpovědi nezaplatila za úklid
8.260,- Kč (ohledně obvyklé ceny za úklid společných prostor provedl rozsáhlé
dokazování) a zálohy za vodné ve výši 450,- Kč. Dospěl k závěru, že instalací
vytápění v bytě se žalobkyně nedopustila hrubého porušení práv nájemce, neboť
žalovaná dlouhodobě neplnila své povinnosti (§ 687 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“), a
že ke dni podání výpovědi nedošlo k naplnění výpovědního důvodu dle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.
(žalobkyně dlužila jen za služby poskytované s nájmem
bytu, nikoliv nájemné); zároveň dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu je
neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na skutečnosti, které
byly dány v době doručení Výpovědi žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodnila je § 241a
odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spojila
s otázkou, zda lze za originál podepsaného podání (zpětvzetí žaloby) označit
kopii tohoto podání ověřenou orgánem státní správy a osobně doručenou soudu a
zda takto ověřenou kopii zpětvzetí žaloby je nutné doplňovat originálem podpisu
podle § 42 o. s. ř. Namítala, že žalobkyně ztratila v důsledku zpětvzetí žaloby
svou aktivní věcnou legitimaci, soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení
§ 42 o. s. ř., neboť ověřená kopie originálu pořízená podle předložené listiny
má stejnou „váhu“ jako originál samotný. Dále soudům obou stupňů vytýkala, že
nevyřešily otázku nájmu žalobkyně, ani právní existenci předmětného bytu;
žalobkyně totiž nemohla platně vyměnit pokoj na svobodárně za byt 0 + 1 a
nebylo ani vydáno rozhodnutí o přidělení (sloučeného) bytu podle § 154 odst. 1
občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991; poukázala na řízení vedené u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 48 C 109/2010 o vyklizení předmětného bytu, v
němž bylo zjištěno, že dům nebyl nikdy rekolaudován na dům s bytovými
jednotkami. Namítala, že soud nesprávně posoudil zápočet provedený žalobkyní,
přeplatek na nájemném použila na úhradu splatného dluhu za neuhrazený úklid
společných prostor v domě. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval
jejími tvrzeními a důkazy ohledně důvodů Výpovědi a nesprávně vyložil a
aplikoval § 711 odst. 2 písm. b), § 581 a § 694 obč. zák. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále
aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla
podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012,
sp. zn. IV.ÚS 1572/11). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení dovolatelka napadla. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je spjata se závěrem
o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je
proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §
241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží. Založí-li však soud své
rozhodnutí na výkladu procesního práva, je argumentace, kterou dovolatel proti
takovému výkladu brojí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem),
argumentací uplatněnou v režimu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád
II. § 237. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1886). Právě takový dovolací důvod dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) uplatnila (námitkou, že „soudy obou stupňů nesprávně vyložily
a aplikovaly ustanovení § 42 o. s. ř.“). Prostřednictvím způsobilého dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že skutečnost, že kopie listiny obsahující zpětvzetí žaloby
byla úředně ověřena, nenahrazuje originál podpisu podání ve smyslu ustanovení §
42 o. s. ř. Protože touto právní otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud
výslovně nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání
se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 42 odst. 1 o. s. ř. lze podání učinit písemně nebo ústně. Písemné
podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné
datové sítě, telegraficky nebo telefaxem. K náležitostem podání podle § 42 odst. 4 o. s. ř. patří také podpis osoby,
která podání učinila (podpis podatele). U písemného podání se podpisem rozumí
vlastnoruční podpis podatele na listině. Má-li podání vady, je soud povinen
vyzvat účastníka, aby je odstranil. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho
zahájení, a to zčásti nebo zcela. Zpětvzetím návrhu (žaloby) se rozumí procesní úkon žalobce adresovaný soudu,
obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby ani jeho formu občanský soudní řád
nestanoví; uplatní se proto obecná ustanovení o procesních úkonech účastníků a
náležitostech podání (§ 41, § 42 o. s. ř.); k náležitostem podání patří také
podpis osoby, která podání učinila. V řízení bylo prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze se zřetelem ke způsobu,
jímž byla založena přípustnost dovolání, úspěšně zpochybnit), že dne 12. 1. 2010 přijala podatelna soudu prvního stupně podání, jež bylo úředně ověřenou
kopií podání ze dne 8. 1. 2010 (viz č. l. 128) obsahující zpětvzetí žaloby
opatřené podpisem žalobkyně. Z podacího razítka soudu je zřejmé, že listina
byla na podatelnu soudu doručena osobně; pracovník podatelny totožnost podatele
neověřuje (§ 132 odst. 7 INSTRUKCE Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní,
krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů). Podle zákona č.
21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o
ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve
znění účinném k 12. 1. 2010 (ke dni ověření výše uvedené listiny), se vidimací
ověřuje, že opis nebo kopie (dále jen „vidimovaná listina“) se doslova shoduje
s předloženou listinou (§ 6 odst. 1). Podle odst. 2 se vidimací nepotvrzuje
správnost ani pravdivost údajů uvedených na vidimované listině ani jejich
soulad s právními předpisy. Zákon o ověřování vyžadoval zjišťování totožnosti
jen osoby žadatele o legalizaci (§ 18, § 10), totožnost žadatele o vidimaci
listiny zjišťována být nemusela (§ 16 odst. 1, 2). Úředně (oprávněným orgánem) ověřená kopie listiny tedy osvědčuje, že opis nebo
kopie se doslova shoduje s předloženou listinou, neprokazuje však, zda byla
opatřena vlastnoručním podpisem vystavitele, případně žadatelem o vidimaci. K
ověření, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo
podpis na listině uznal za vlastní, slouží legalizace (§ 10 odst. 1 zákona o
ověřování). Byla-li do spisu založena jen vidimovaná listina obsahující zpětvzetí žaloby,
aniž by její součástí byl vlastnoruční či zákonem stanoveným způsobem
legalizovaný podpis žalobkyně, pak soud prvního stupně postupoval správně, když
takovéto podání považoval za vadné (zpětvzetí žaloby je procesním úkonem a jako
každý procesní úkon musí být podepsáno) a postupem podle § 43 o. s. ř. se
pokusil tuto vadu odstranit. Protože vada spočívající v absenci podpisu,
odstraněna nebyla (žalobkyně podání nepodepsala a navíc prohlásila, že jej
nikdy ani neučinila), nebylo možné k tomuto podání přihlédnout a řízení podle §
96 o. s. ř. zastavit. Odvolací soud tedy vyložil a aplikoval § 42 odst. 4 o. s. ř. správně a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl naplněn. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existenci
uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu
spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení (námitkami, že odvolací soud se
nezabýval tím, zda je žalobkyně nájemkyní předmětného bytu, že neposoudil ani
právní existenci bytu, ani se nezabýval jejími tvrzeními o nepovolených
stavebních úpravách a neplacení služeb spojených s nájmem bytu) v dovolání
namítla. Z dokazování provedeného před soudy obou stupňů, i z odůvodnění jejich rozsudků
je však zřejmé, že soudy zjišťovaly okolnosti rozhodné pro jejich posouzení, v
odůvodnění svých rozhodnutí pak přehledně vyložily, které skutečnosti mají za
prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídily a jak je posoudily po právní stránce. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelka rovněž zpochybnila závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je
nájemkyní bytu, učinila tak však prostřednictvím námitek skutkových (námitkou,
že po stavebních úpravách, po nichž vznikl předmětný byt /spojením dvou bytů/,
nebylo vydáno rozhodnutí o jeho přidělení podle § 154 odst. 1 občanského
zákoníku ve znění do 31. 12. 1991). Přehlíží však, že skutkový základ sporu se
v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej napadnout (námitkou, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení, že rozhodnutí o přidělení bytu nebylo vydáno, navíc dovolatelka
uplatnila až v odvolacím řízení (v odvolání – č. l. 257 spisu, v řízení před
soudem prvního stupně pouze uvedla, že výše nájmu nebyla pevně určena, neboť
není k dispozici písemná nájemní smlouva, kterou uzavřeli její právní
předchůdci), tedy v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř. V řízení bylo nesporné, že předmětný byt vznikl po stavebních úpravách
povolených i zkolaudovaných správním rozhodnutím. Po stavebních úpravách, jimiž
byly sloučeny dva byty, se již byt, který byl žalobkyni pronajat (přidělen do
užívání), v domě nenacházel, došlo spolu s jeho zánikem i k zániku práva jeho
užívání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26
Cdo 2669/2004). Dovolací námitky zpochybňující vznik práva osobního užívání
žalobkyně před sloučením bytů proto nejsou významné. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že
nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro
posouzení, zda žalobkyně hrubým způsobem porušila povinnosti nájemce; nabízí
vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených
důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení
důvodnosti výpovědi. Posouzeno podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř. -
uplatňuje tedy (opět) nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka navíc nezpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že Výpověď
by i při zjištění naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu byla neplatná také
pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod
číslem 17) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o důvodnosti uplatněného
nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak v případě, že druhý
důvod nemohl být podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen,
není zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl,
zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného
nároku to nemůže mít vliv.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak proti dovolatelce měla právo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.