26 Cdo 361/2000-96
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce ASTRANO, spol. s r.
o. se sídlem v Praze 2, Sokolská 39, proti žalovaným 1) S. C., bytem XY, 2) G.
C., bytem XY, a 3) D. K., bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 74/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č.j. 22 Co 199/99 - 80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, č.j. 22 Co 199/99 - 80,
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 3. 1999, č.j. 10 C
74/998 - 50, jímž byli všichni tři žalovaní zavázáni vyklidit a vyklizený
předat žalobci byt č. 21 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím IV. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. XY v XY, do 15 dnů od právní moci rozsudku, a
v třídenní pariční lhůtě společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení. Městský soud také žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci společně a
nerozdílně náklady odvolacího řízení. Odvolací soud - shodně se soudem prvního
stupně - dospěl k závěru, že žalovaní užívají sporný byt bez právního důvodu,
když na první žalovanou nepřešlo právo osobního užívání bytu podle § 179 obč. zák. (ve znění před 1. 1. 1992), nebylo na ni platně převedeno, ani jí
nevzniklo na základě dohody o užívání bytu uzavřené dne 24. 10. 1990, protože
této dohodě nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu, vydané příslušným
správním orgánem. Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci 11. 8. 1999, podali všichni
žalovaní blanketní dovolání, které na výzvu soudu doplnili podáním došlým soudu
dne 21. 12. 1999. V tomto dalším podání uvedli, že „přípustnost dovolání je
dána ust. § 237 b/ o.s.ř. a je podáno z důvodu § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.“ a
namítli, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou pasivní
legitimace, když právo přechodu osobního užívání si osobuje pouze první
žalovaná, která tvrdí, že na ni přešlo poté, kdy uživatel trvale opustil
společnou domácnost; ostatní dva žalovaní se v bytě zdržují s jejím souhlasem. Namítali také, že oba soudy nevzaly v úvahu, že první žalovaná v předmětném
bytě delší dobu bydlí v přesvědčení, že jí „svědčí titul bydlení“, a že se
odvolací soud nezabýval tím, zda vyklizení bytu má být vázáno na bytovou
náhradu. Navrhli proto, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání je podáno včas: poslední den dovolací lhůty stanovené v § 240 odst. 1
o.s.ř. připadl totiž na sobotu 11. 9. 1999, proto se za její poslední den
považuje nejbližší příští pracovní den, jímž bylo pondělí 13. 9. 1999, kdy bylo
blanketní dovolání předáno k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně
(§ 57 odst. 2 a 3 o.s.ř.). Toto dovolání podaly osoby k tomu oprávněné (§ 240
odst. 1 o.s.ř. ) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a opírá se o možný dovolací důvod, který
ovšem dovolatelé nepřesně označují (od 1. 1. 1996 jsou dovolací důvody upraveny
v § 241 odst. 3 písm. a/ až d/ o.s.ř., nikoliv tedy v § 241 odst. 2 o.s.ř.) Jde
však o dovolání nepřípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, lze opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm.
b/
o.s.ř., byl-li takto potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil, nebo o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.,
jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné,
protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, popř. o
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. za předpokladu, že odvolací soud nevyhověl
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
O žádný z výše uvedených případů však v souzené věci nejde: rozhodnutí
obvodního soudu, které odvolací soud svým rozsudkem potvrdil, bylo prvním
prvostupňovým rozsudkem v této věci, výrok o přípustnosti dovolání není v
rozsudku odvolacího soudu obsažen a dovolatelé (žalovaní) návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání vůbec nepřednesli.
Za tohoto stavu bylo by možno přípustnost dovolání dovodit toliko z ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř., v němž je obsažen taxativní výčet závažných procesních
vad působících zmatečnost, pro které lze dovoláním napadnout jakékoli
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.). K
těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout i v případě, nejsou-li
namítány (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Dovolatelé skutečně na ustanovení
§ 237 o.s.ř. poukazují (výslovně označují § 237 písm. b/ o.s.ř. - opět
nepřesně, totiž ve znění občanského soudního řádu před jeho novelizací účinnou
od 1. 1. 1996). Skutková podstata uvedená v označeném procesním ustanovení
(nyní § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) měla být podle dovolatelů naplněna tím, že
druhý a třetí žalovaný nebyli ve sporu o vyklizení bytu pasivně legitimováni.
Protože jiné vady odpovídající § 237 odst. 1 o.s.ř. nejsou namítány a ze spisu
se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud dále jen tím, zda řízení
před obvodním a městským soudem tvrzenou vadou, podřaditelnou pod ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., skutečně trpělo, dospěl ale k závěru, že tomu tak
není.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. hovoří o případech, kdy ten, kdo v
řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle
ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle
hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon
přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká smrtí (§ 7
obč. zák.). Právní subjektivitu druhého a třetího žalovaného jako žijících
fyzických osob ve smyslu § 7 obč. zák. ovšem dovolatelé nezpochybňují; z obsahu
jejich dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnili způsobilost být účastníkem
řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. pasivní věcnou
legitimací těchto žalovaných v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastníci řízení
(v tomto případě druhý a třetí žalovaný) jsou podle hmotněprávního předpisu
subjektem právní povinnosti, kterou žalobce učinil předmětem řízení. Nedostatek
způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je
neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek
zastavení řízení (§ 103, § 104 odst.1, věta první, o.s.ř.); naproti tomu
nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který způsobilost být
účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. (§ 7 obč. zák.) má, není
vadou (zmatečností) ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ale jen důvodem
pro zamítnutí žaloby proti takovému žalovanému rozhodnutím soudu ve věci samé.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tvrzení dovolatelů, že zde jsou vady
odpovídající ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., se ukázalo být
neopodstatněným a přípustnost dovolání nelze opřít o žádné další platné
procesní ustanovení. Dovolací soud se proto nemohl zabývat důvodností dovolání
z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci a musel je podle
ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné
odmítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, a § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř. (per analogiam) a o skutečnost, že
žalobci v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byli
dovolatelé povinni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á
předsedkyně senátu