26 Cdo 365/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně K. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. V. S. a 2) D.
S., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 4 C 572/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 1999, č. j. 30 Co 245/99, 30 Co
246/99-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince
1998, č. j. 4 C 572/97-30, ve spojení s usnesením ze dne 11. března 1999, č. j.
4 C 572/97-35, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost „vyklidit nemovitost
– rodinný dům č.p. 429, parcelní číslo 849 o výměře 128 m2 a zahradu parcelní
číslo 848 o výměře 844 m2 v obci D. (dále jen „předmětné nemovitosti\", resp.
„nemovitosti\"), zapsané na LV č. 359 pro katastrální území D., vedeného u
Katastrálního úřadu P., a vyklizené nemovitosti předat žalobkyni, a to do 15
dnů ode dne, kdy bude žalovaným zajištěn náhradní byt\", a rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně proti té části rozsudku soudu prvního stupně, v níž bylo
vyklizení žalovaných podmíněno zajištěním náhradního bytu, Krajský soud v Praze
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 1999, č. j. 30 Co 245/99, 30 Co
246/99-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení ze dne 11.
března 1999, č. j. 4 C 572/97-35) změnil „ve výroku o lhůtě k vyklizení tak, že
tato lhůta se stanoví na 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku\". Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a náhradě
nákladů státu.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná byla přítomna jednání, při
němž její otec JUDr. J. K. jako nabývající a žalobkyně a její manžel J. K. jako
převádějící dohadovali fingovaný převod předmětných nemovitostí, že žalobkyně a
její manžel jako spoluvlastníci převedli předmětné nemovitosti darovací
smlouvou ze dne 8. září 1969, registrovanou tehdejším Státním notářstvím
Praha-západ pod číslem registračním R I 1227/69 a schválenou tehdejší Správou
pro věci majetkové a devizové v P. pod číslem jednacím 001441, na otce
žalované, že otec žalované nemovitosti převedl na žalované kupní a darovací
smlouvou ze dne 10. května 1984, registrovanou tehdejším Státním notářstvím
Praha-západ pod číslem registračním R I 631/84 a R V 108/84, a že rozsudkem
Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. března 1994, č. j. 4 C 697/92-73, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 1995, č. j. 20
Co 485/95-110, bylo určeno, že obě zmíněné smlouvy jsou neplatné. Vzaly rovněž
za zjištěno, že ani po ukončení řízení o určení neplatnosti těchto smluv
žalovaní neumožňují žalobkyni přístup k nemovitostem, že takový vstup nebyli
ochotni umožnit ani znalci, zjišťujícímu technický stav nemovitostí, že
žalobkyni neplatí za užívání předmětných nemovitostí žádné nájemné, že
nepodnikli nic za účelem opatření si jiného bydlení, a že ve společné
domácnosti se žalovanými žijí jejich dvě nezletilé děti. Oba soudy pak
dovodily, že vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze vázat na
zajištění bytové náhrady v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na
straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě
požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění
časově odložilo (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy
platném znění – dále jen „obč. zák.\"). Soud prvního stupně vázal vyklizení
žalovaných na zajištění náhradního bytu se zdůvodněním, že vyklizení bez
vázanosti na bytovou náhradu by bylo vzhledem k jejich nezletilým dětem a s
přihlédnutím k tomu, že jinou možnost bydlení nemají, nepřiměřeně tvrdé.
Naproti tomu odvolací soud dovodil, že přiznání bytové náhrady žalovaným
nepřipadá v úvahu jednak proto, že vůči žalobkyni jednají v rozporu s dobrými
mravy (žalobkyni jako vlastnici neumožňují vstup na nemovitosti a neplatí jí za
jejich užívání nájemné, nebyli ochotni umožnit přístup k nemovitostem ani
znalci za účelem posouzení technického stavu nemovitostí a nic nepodnikli pro
opatření si jiného bydlení), a dále také proto, že po žalobkyni nelze vzhledem
k jejímu věku spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejího práva takto
odložila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 238 odst. 1 písm. a/ zákona
číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s
účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), a
uplatnili v něm – s přihlédnutím k jeho obsahu – dovolací důvody podle § 241
odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. a/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkli, že jim nedoručil předvolání k
odvolacímu jednání, ačkoliv k jednání mají být předvoláni účastníci a všichni,
jejichž přítomnost je třeba, a že uvedeným nesprávným postupem v průběhu řízení
jim ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. odňal možnost jednat před soudem.
Tímto (nesprávným) postupem jim znemožnil rovněž výkon dalších práv, jako
zejména „práva vyjádřit se ke všem tvrzeným skutečnostem, vyvracet tvrzení
protistrany a předkládat důkazy tato tvrzení vyvracející\". V rámci dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítli, že „jim ve smyslu ust. §
712 odst. 6 o.z. přísluší právo na náhradní byt a v rámci tohoto práva
předmětnou nemovitost … vyklidit teprve v momentě zajištění náhradního bytu\".
V této souvislosti zdůraznili, že nemovitost obývají od roku 1984, v současné
době nemají jinou možnost bydlení, ačkoliv usilují o získání jiného bytu, a ve
společné domácnosti s nimi bydlí dvě nezletilé děti. Navrhli, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. září
1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, nejdříve podle §
237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, trpí-li
řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již
tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li
řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst.
3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu
legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jích účastník
výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/,
d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaní nenamítali a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané
věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před
odvolacím soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že nebyli jako účastníci
řízení předvolání k odvolacímu jednání, nařízenému na den 29. září 1999.
Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1
písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový
postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla
- li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem dovolateli.
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem
náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení § 51
o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání - srovnej ustanovení § 214 odst. 1
o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení § 115 odst. 1, 2 o.s.ř. (to ve spojení s
ustanovením § 211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem
přiznaným účastníku řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se
v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 a násl. o.s.ř.), mající svůj
základ v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí
ústavního pořádku České republiky (srovnej usnesení předsednictva bývalé České
národní rady ze dne 16. prosince 1992 publikované pod č. 2/1993 Sb.). Plná moc
udělená pro celé řízení je neomezitelná (§ 28 odst. 1 věta první o.s.ř.) a
zástupce takovou plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v
řízení učinit účastník (§ 28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Úkon zmocněnce lze
proto považovat v poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům za úkon
účastníka - zmocnitele. V rámci tohoto oprávnění je advokát povinen účelně
využívat všech zákonem připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní
pomoci účastníku, jejž zastupuje (§ 25 odst. 2 o.s.ř., srov. § 14 zákona č.
128/1990 Sb., o advokacii, platného v době rozhodování odvolacího soudu), tj.
zejména vnášet do sporu tvrzení rozhodných skutečností, navrhovat k jejich
verifikaci důkazy, disponovat předmětem řízení a řízením a činit jiné občanským
soudním řádem upravené procesní úkony. Zvolený zástupce, vybavený procesní
plnou mocí, je, respektive by měl být, zárukou toho, aby účastník, jehož v
řízení zastupuje, nedoznal újmy, která by jinak, vzhledem k objektivně omezeným
možnostem účastníka plně se angažovat v probíhajícím řízení o sporném právu,
mohla eventuálně nastat. Je - li účastník v konkrétním řízení zastoupen
zástupcem s procesní plnou mocí a není - li důvodu jej osobně k jednání
předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho zástupce (§ 49 odst. 1
o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaní byli v řízení (jak před soudem prvního
stupně, tak také před odvolacím soudem) zastoupeni na základě plné moci ze dne
1. prosince 1997, udělené pro celé řízení (procesní plné moci), advokátem (§
24, § 25, § 28 odst. 1 o.s.ř.). O termínu odvolacího jednání, nařízeného na den
29. září 1999, jehož se žalovaní osobně neúčastnili, byl řádně a včas vyrozuměn
jejich zástupce, jenž se uvedeného odvolacího jednání rovněž zúčastnil.
Odvolací soud žalované k odvolacímu jednání nepředvolal a ani je o místu a čase
odvolacího jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že jejich osobní
účasti nebylo zapotřebí (§ 49 odst. 1 věta druhá, § 115 odst. 1 ve spojení s §
211 o.s.ř., § 214 odst. 1 o.s.ř.). Již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze z
12. ledna 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, 5. srpna 1994, sp. zn. 6 Cdo 70/93, a 23.
června 1995, sp. zn. 4 Cdo 64/94, bylo judikováno, že postupem soudu nebyla
účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu,
kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho
zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud
České republiky ve svých usneseních ze 7. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1552/98,
18. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1316/98, a 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon
810/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura.
Z obsahu protokolu o odvolacím jednání, konaném dne 29. září 1999, který je
veřejnou listinou a k jehož obsahu nevznesli žalovaní (prostřednictvím svého
zástupce) žádné námitky (§ 40, § 211 o.s.ř.), nelze dovodit, že by odvolací
soud neposkytl zástupci žalovaných dostatečný prostor k uplatnění procesních
práv přiznaných účastníkům řízení občanským soudním řádem. V souladu s
ustanovením § 215 o.s.ř. zástupce žalovaných přednesl své návrhy a vyjádřil se
k věci. Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tedy dovolání nemůže být přípustné.
Dovolání však je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které
byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž
rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli
rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný
časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od
zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve
smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod
pořadovým číslem 28). Přitom v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon
102/96, uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve
výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve
stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo
o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá
toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není
možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Žalovaní nenamítají, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); existence těchto
vad se nepodává ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., včetně jeho obsahové
konkretizace, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda právo na
bytovou náhradu lze v daném případě opřít o ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák.,
jak dovozují žalovaní. Půjde však rovněž o posouzení správnosti právního
závěru, že zjištěné skutečnosti neumožňují výkon práva na vyklizení
nemovitosti, užívané bez právního důvodu, podmínit zajištěním bytové náhrady.
Podle § 712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není
tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není
odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu
bytovou náhradu.
V citovaném ustanovení jde o tzv. právo na bydlení a nikoliv o právo na bytovou
náhradu, jak se mylně domnívají žalovaní; otázka bytových náhrad je totiž
upravena pouze v § 712 odst. 1 až 5, § 713 a § 714 větě druhé obč. zák. Právo
na bydlení, které již není právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a
násl. obč. zák., je časově omezené – jde totiž o právo vyklizovaného v bytě
bydlet do zajištění již stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost
pronajímatele výkon tohoto práva strpět.
Z uvedeného vyplývá, že právo na bytovou náhradu nelze o ustanovení § 712 odst.
6 obč. zák. opřít.
V rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v
sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný
rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu
Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky přijal závěr, že výjimečně
může být vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázáno na zajištění
bytové náhrady. V citovaném rozsudku totiž dovodil, že při úvaze o tom, zda
vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) má být výjimečně vázáno na
zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že
vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný
titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Prostřednictvím ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. - uvedl v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud - nelze sice
„založit právo\", avšak důsledkem jeho aplikace není konstituování „nového\"
práva, ale omezení práva existujícího - odepření práva žalobce „na
bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci
rozhodnutí\".
Z pohledu citované judikatury lze pokládat za správný právní závěr, že
vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze vázat na zajištění
bytové náhrady v případě, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně
vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě
požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila a její splnění
časově odložilo (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Za správný lze pokládat rovněž závěr,
že zjištěné skutečnosti v daném případě neumožňují vázat vyklizení nemovitosti,
užívané bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady, tj. že vzhledem ke
zjištěným okolnostem nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se výkon
jejího práva na vyklizení nemovitosti omezil a v konečném důsledku odložil
vázaností na zajištění náhradního bytu. Podle ničím nezpochybněných zjištění
byla totiž žalovaná přítomna jednání, při němž její otec jako nabývající a
žalobkyně a její manžel jako převádějící dohadovali fingovaný převod
předmětných nemovitostí. Přitom ani po ukončení řízení o určení neplatnosti
smluv, označených na jiném místě tohoto rozhodnutí, žalovaní neumožňují
žalobkyni přístup k nemovitostem, takový vstup nebyli ochotni umožnit ani
znalci, zjišťujícímu technický stav nemovitostí, žalobkyni neplatí žádné
nájemné a nepodnikli nic za účelem opatření si jiného bydlení (posledně uvedené
zjištění žalovaní prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
c/ o.s.ř. ve skutečnosti nezpochybnili, neboť pouze tvrdili, že jiný byt si
nemohli pořídit z důvodů finančních, a nemůže jim být ani přidělen). V těchto
souvislostech nelze, jak na to správně poukázal rovněž odvolací soud,
přehlédnout ani věk žalobkyně. Za této situace ani odkaz na dvě nezletilé děti
žalovaných nemůže zvrátit správnost právního závěru, že závažné okolnosti na
straně žalovaných a věk žalobkyně neumožňují, aby se přiměřená ochrana jejího
práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl použit
důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř.
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu