26 Cdo 366/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské
nám. 1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem
v Brně, Špitálka 41, proti žalovaným 1/ L. D., 2/ J. D., oběma bytem v Brně,
Svatopetrská 18/417, zastoupeným Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v
Brně, Masarykova 31, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 33 C 23/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 23. května 2012, č. j. 19 Co 237/2011-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 33
C 23/2010-20, uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní
moci rozsudku a zajištění přístřeší „byt II. kategorie, sestávající ze tří
pokojů, kuchyně a příslušenství, situovaný ve 2. podlaží domu v B. (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Zjistil, že žalobce jako vlastník domu a pronajímatel předmětného bytu doručil
žalovaným dne 1. 11. 2006 a 9. 10. 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu z
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve
znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), spočívajícího v nezaplacení
nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu v částce převyšující
trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu, že žaloba na určení její neplatnosti byla zamítnuta rozsudkem
Městského soudu v Brně (sp. zn. 17 C 42/2007), který byl potvrzen rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 19 Co 236/2008, a nabyl
právní moci dne 18. 12. 2008, a že žalovaní předmětný byt i nadále užívají k
bydlení. Dovodil, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu skončil
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počítané od prvního dne měsíce
následujícího po doručení výpovědi z nájmu bytu (§ 710 odst. 2 obč. zák.), tj.
k 28. únoru 2007, že povinnost byt vyklidit jim vznikla od 19. 12. 2008 ( § 711
odst. 4 obč. zák.) a že užívají byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně
zasahují do vlastnického práva žalobce (§ 126 odst. 1 obč. zák.). V souladu s
ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák. vázal povinnost žalovaných byt vyklidit na
zajištění přístřeší s odůvodněním, že se žalovanými sice žijí v bytě dvě
nezletilé děti, ale nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání
vyšší formy bytové náhrady s ohledem na pokračující nepravidelné hrazení
nájemného i v letech 2008 a 2009.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23.
5. 2012, č. j. 19 Co 237/2011-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní
poměr žalovaných na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2
písm. b/ obč. zák. zanikl, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu a jsou
povinni jej podle § 126 odst. 1 obč. zák. vyklidit, a to ve smyslu § 712 odst.
5 obč. zák. po zajištění přístřeší. Ohledně námitky žalovaných, že ze strany
žalobce jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, uzavřel, že podaná žaloba
na vyklizení bytu výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. nepředstavuje, neboť „žalovaní jsou dlouhodobými dlužníky
plateb za byt (problémy s placením mají od roku 2005, své dluhy uhradili
doposud jen částečně), přičemž dobrých mravů se nemůže dovolávat ten, kdo je
porušuje“. Poukázal i na to, že „obec jako pronajímatel má stejná práva jako
kterýkoli jiný pronajímatel a nelze jí uložit povinnost ubytovávat někoho, kdo
za bydlení řádně neplatí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a uplatňují v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že věc
neposoudil z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ačkoli tuto obranu
proti žalobě vznesli. Navrhují, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že žalovaní se dovolávali použití ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. již v odvolacím řízení, odvolací soud se s jejich
argumentací řádně vypořádal a jeho právní posouzení věci je v souladu s
právními předpisy. Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu
potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. Část
první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalovaných proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud věc řádně neposoudil z hlediska
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nezpochybnili přitom správnost právního
závěru, že užívají předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho
proto vychází.
Podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti
tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může
domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě
neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části)
bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V otázce aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyklizení bytu
byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického
práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného
případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1
o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové
náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit
po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se
použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho
rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby
mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
V poměrech projednávané věci se dovolatelé ve prospěch aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. dovolávají povinnosti obce (žalobce) postarat se o své
sociálně slabé občany a poskytnout jim součinnost při řešení problému dluhu na
nájemném. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby
na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze
základních povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697
obč. zák.), kterou žalovaní dlouhodobě neplní. Pokud poukazují na povinnosti
obce (žalobce), je třeba uvést, že i když obec má jako pronajímatel specifické
postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích
obyvatel, a to zejména za situace, kdy se jí nedostalo za užívání jejího
majetku (bytu) odpovídajícího protiplnění. O takovýto případ šlo i v souzené
věci, kdy žalovaným zanikl nájemní vztah z důvodu výpovědi z nájmu bytu pro
neplacení nájemného a vzniklý dluh dosud neuhradili. Po žalobci tedy nelze
spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva
(práva domáhat se vyklizení předmětného bytu).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil rozpor výkonu práva s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže
zohlednil nejen poměry dovolatelů, nýbrž i oprávněné zájmy žalobce (vlastníka),
a jeho rozhodnutí proto z hlediska této právní otázky nemůže mít zásadní význam
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu
proto není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř. a
Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného
rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou
praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s.
ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemají právo a náklady žalobce, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze považovat za
náklady účelně vynaložené s přihlédnutím k tomu, že jde o spor, který tvoří
relativně běžnou agendu žalobce, jenž je statutárním městem a lze u něj
presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a
zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a
zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu