26 Cdo 3714/2017-195
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou ve věci navrhovatele I. S., B., zastoupeného Doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Stamicova 348/18, za účasti Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15, se sídlem v Brně, Pod nemocnicí 594/15, IČO 01548999, zastoupeného Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 409/1, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 26/2016, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-173, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-173 se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2016, č. j. 50 Cm 26/2016-149, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2016, č. j. 50 Cm 26/2016-149, rozhodl, že neplatnost rozhodnutí shromáždění Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15 ze dne 22. 10. 2015 se nevyslovuje (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15 ze dne 22. 10. 2015 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a řízení odvolacího (výrok III.). Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu především uzavřel, že zde není důležitý důvod k postupu dle ustanovení § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Navíc dodal, že navrhovatel neprokázal, že je přehlasovaným vlastníkem, že nepřipojení projednávaných dokladů k pozvánce na shromáždění nepředstavuje porušení zákona či stanov, jež by mělo závažné následky (§ 260 odst. 2 o. z.), a že spoluvlastníci jednotek vykonávali svá práva v souladu s ustanovením § 1185 odst. 2 o. z., proto shromáždění bylo usnášeníschopné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navrhovatel však v dovolání žádný relevantní údaj z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. neuvádí.
Navrhovatel napadl dovoláním výslovně také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2016, č. j. 50 Cm 26/2016-149. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2018
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu