26 Cdo 3743/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. R., P. 5 – Z., zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 1871/5, proti žalované Ing. D. K., P. 5 – S., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Praha 10, Litevská 1174/8, o zaplacení částky 9.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 458/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č.j. 58 Co 391/2013-235,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 56.386,- Kč, k rukám Mgr. Pavla Říčky, advokáta se sídlem Praha 10, Litevská 1174/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 58 Co 391/2013-235, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 C 458/2009-117, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 9.500.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) včasné dovolání, které však není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o.
s. ř.), jak se snad dovolatel mylně domnívá (uvádí-li v souvislosti s vymezením přípustnosti svého dovolání, že „se v tomto případě jedná především o právní otázky, jež jsou rozhodovány v judikatuře Nejvyššího soudu ČR rozdílně od právního názoru odvolacího soudu“). Nejde ani o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (což ostatně dovolatel ani netvrdí).
K doplnění dovolání (doručenému Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 26. 6. 2014), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nemohl dovolací soud přihlížet. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil, neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o neplatnosti Dohody o skončení nájmu s dohodou o odstupném ze dne 12.
5. 2006. Přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002); Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného obsahu smlouvy (tedy ze skutkové verze žalobce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobou uplatněný nárok lze žalobci přiznat.
Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že své dovolání podává „do všech výroků“ napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje.
Ostatně ve vztahu k uvedenému výroku dovolání neobsahuje vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu