26 Cdo 375/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. S., proti
žalovaným 1) O. V. a 2) V. V., o přivolení k výpovědi nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 255/96, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, č. j. 16 Co
157/2000-137, ve znění opravného usnesení ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 16
Co 157/2000-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen první žalované na nákladech dovolacího řízení
zaplatit částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení ve prospěch
účtu zástupkyně první žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.
1. 2000, č. j. 16 C 255/96-119, ve znění žalobního petitu, jehož změna byla
připuštěna usnesením ze dne 30.11.1999, č. j. 16 C 255/96-111, poté co jeho
předchozí zamítavý rozsudek ze dne 10. 9. 1997, č. j. 16 C 255/96-49, byl
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1999, č. j. 53 Co 141/99-97,
53 Co 142/99-97, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, opětovně zamítl
žalobu s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 1, skládajícího se
z jednoho pokoje o velikosti 20,92 m2, kuchyně o velikosti 13,3 m2,
předsíně o velikosti 2 m2, koupelny o velikosti 2,24 m2, WC o velikosti
1,2 m2 a haly o velikosti 2,1 m2, I. kategorie v přízemí domu čp. 468 v P.
(dále jen „byt“), kterou dal žalobce žalovaným dne 6. února 1996. Zároveň
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobci
svědčí vlastnické právo k domu čp. 468 v k. ú. V., zapsané v katastru
nemovitostí na LV č. 982. Na podkladě učiněných skutkových zjištění dospěl k
závěru, že první žalované vzniklo právo osobního užívání bytu, nacházejícího se
v předmětném domě, dne 28.11.1984. Uzavřením manželství s druhým žalovaným
vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu manžely, které se dnem 1. 1.
1992 změnilo na společný nájem bytu manžely (§ 871 odst. 1 občanského zákoníku
ve znění novely provedené s účinností ke dni 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb.
– dále jen „obč. zák.“). Dopisy ze dne 6. 2. 1996, které byly žalovaným
doručeny, dal žalobce žalovaným výpověď nájmu bytu. Ve vztahu k první žalované
byly uplatněny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. a
ve vztahu k druhému žalovanému výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/
obč. zák. Pokud jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.,
soud prvního stupně dovodil, že vůči první žalované není dán, neboť tato byt
užívá. Ve vztahu k druhému žalovanému dospěl k názoru, že je u něho uvedený
výpovědní důvod dán, ale „ z charakteru právního vztahu práva společného nájmu
manželů však vyplývá, že výpovědní důvod musí být dán u obou manželů“. Ohledně
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyslovil právní
názor, že vzhledem k nedílnému charakteru práva společného nájmu bytu manželů
nebylo by možno k výpovědi dané z tohoto výpovědního důvodu přivolit ani v
případě, že by uvedený výpovědní důvod ve vztahu k první žalované existoval,
neboť ve vztahu k druhému žalovanému nebyl uplatněn. Zároveň zdůraznil, že u
první žalované existenci tohoto výpovědního důvodu neshledal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 27. 6. 2000, č. j. 16 Co 157/2000-137, ve znění opravného usnesení ze dne
22. 11. 2000, č. j. 16 Co 157/2000- 154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce žalobce o
nesprávnosti právních závěrů soudu prvního stupně v otázce, že v případě
výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. musí být
splněny zákonné předpoklady u obou manželů (společných nájemců). I podle něho
má citované ustanovení na mysli oba společné nájemce bytu a nikoli pouze
jednoho z nich. Při opačném výkladu by pak pozbyla smyslu ustanovení § 708 obč.
zák. ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák., jež řeší otázku přechodu nájmu po
smrti jednoho z manželů, resp. po opuštění společné domácnosti jedním z nich.
Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že daná otázka
je „posuzována soudy všech stupňů jednotně ve smyslu právního názoru uvedeného
v odůvodnění rozsudku“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odůvodnil odkazem na § 239 odst. 2 o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu
pokládal dovolatel otázku výkladu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. ve vztahu k
existenci společného nájmu manželů. Dovolatel poukázal na právní postavení
manželů při společném nájmu bytu, kde je podle něho možná přiměřená aplikace
§ 701 odst. 2 obč. zák., podle kterého jsou manželé z právních úkonů týkajících
se společného nájmu bytu oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Manželé tak
mají aktivní i pasivní solidaritu a pronajímatel se může obracet i na jednoho z
manželů s tím, že účinky úkonu pronajímatele se vztahují automaticky i na
druhého z manželů, který je solidárně oprávněn i zavázán. Současně dovolatel
poukázal na možnost nesprávné aplikace § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., kde by
při obdobném výkladu jako v případě § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. platilo,
že způsobí-li jeden z manželů v bytě značnou škodu a chová se tak, že hrubě
porušuje mravy v domě, nemůže být nájemní vztah vypovězen jenom proto, že se
tak nechová i druhý manžel. Podle názoru dovolatele nemusí v případě
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm h/ obč. zák. existovat stav, kdy
oba manželé musí neužívat byt vůbec nebo jen občas bez vážných důvodů.
Protiprávní úkon jednoho z manželů, který je v rozporu s občanským zákoníkem,
nutně nese právní důsledky i pro toho z manželů, který se chová v souladu s
občanským zákoníkem. Dovolatel navrhl potvrzující rozsudek odvolacího soudu
zrušit.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že se nejedná o řešení právní
otázky zásadního významu a zpochybnila proto přípustnost dovolání. Připomněla
existující judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 122/96),
která obdobnou problematiku řešila a od níž se podle jejího názoru
odvolací soud neodchýlil. Dále poukazovala na to, že žalobce původně
uplatňoval též výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., takže se
podle ní právní postavení obou žalovaných v době doručení výpovědi i v době
rozhodování soudu musí vztahovat i ke druhé části výpovědi, nikoli pouze k
jedné z nich, do níž je podáno dovolání, zejména když druhému žalovanému byla
žalobcem dána výpověď pouze podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., avšak v
žalobě vůči němu uvedl i výpověď podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Ve
vztahu k první žalované je výpověď podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.), neboť soud musí přihlédnout nejen
k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících tento výpovědní
důvod, ale i k dalším skutečnostem. První žalovaná dovolacímu soudu navrhla
dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.),
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání,
které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená
ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V
souzené věci není předpoklad uvedený v citovaném ustanovení naplněn, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl sice v
pořadí druhým rozsudkem ve věci, avšak soud prvního stupně rozhodl stejně jako
ve svém předcházejícím rozsudku.
Soud dále zkoumal přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo
usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V
dané věci odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl,
takže dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatel podal
návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, takže bylo
na dovolacím soudu, aby se uplatněnou přípustností zabýval.
Dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. lze odůvodnit jen dovolacím
důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s .ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní
posouzení věci je omylem soudu při aplikaci práva a spočívá v tom, že soud na
správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. může
být přípustné jen tehdy, je – li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní
otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu. Tak tomu je tehdy, posuzoval – li odvolací
soud právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní
projednávané věci, ale současně i význam obecný – z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený
význam zpravidla tehdy, jde – li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena
judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud
posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že
tomu tak skutečně je.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v
tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak
byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem
dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím
soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim
odvolací soud zaujal.
Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených
dovolacímu přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl) je
dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
je ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadního významu.
V daném případě dovolatel před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu navrhl vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky „ zda
v případě, kdy jeden z manželů neužívá bez vážných důvodů byt, který je ve
společném nájmu manželů, a druhý z manželů tento byt užívá, je dán výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.“. Objektivní hranice dovolacího
přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulované otázce a k právnímu posouzení
věci odvolacím soudem vymezeny jeho právním závěrem, že „v případě výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. musí být zákonné předpoklady pro
aplikaci tohoto ustanovení dány u obou manželů, pokud se jedná o právo
společného nájmu bytu manžely“. Tento právní závěr také žalobce ve svém
dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. napadl.
Dovolatelem takto nastolená otázka výkladu ustanovení § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. ve vztahu k existenci práva společného nájmu bytu manžely
podle § 703 odst. 1 a § 704 odst. 1 obč. zák. podmínky § 239 odst. 2 o. s. ř.
nesplňuje.
Podle ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, pod pořadovým číslem 36) v
případě bytu, který je ve společném nájmu manželů, musí být skutečnost, že byt
není bez vážných důvodů užíván vůbec nebo občas (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč.
zák.), prokázána u obou těchto společných nájemců, nikoli jen u jednoho z nich.
Od této judikatury nenastal odklon ani po účinnosti novely občanského zákoníku,
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Tak kupříkladu v rozhodnutí ze dne 26. 6.
1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura a v dalším rozhodnutí ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3
Cdon 122/96 Nejvyšší soud vyslovil, že právo společného nájmu bytu manžely
podle § 703 odst. 1 a § 704 odst. 1 obč. zák. je zvláštním případem společného
nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a
nedílně, což se projevuje jak pokud jde o výkon tohoto práva, tak pokud jde o
jeho zánik, s tím, že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje tím,
že výpověď musí směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být také doručena.
V projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud z této
ustálené judikatury vycházel. Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že
dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a dovolací soud proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou
dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., kdy žalobce z procesního hlediska
zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. První žalované tak vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (srovnej část
dvanáctou, hlavu I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 500 Kč a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1
písm. k/, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb / advokátní tarif /, ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým
žalovaným odpovídá stavu, kdy druhému žalovanému v této fázi řízení žádné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci nárok, nevznikly (§ 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první za použití § 151 odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu