26 Cdo 376/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně JUDr. D. K.-K., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem,
advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti žalovanému E./A. K.,
zastoupenému Mgr. Liborem Kaslem LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého
740/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C
167/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. května 2008, č. j. 64 Co 503/2007-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2008, č. j. 64 Co
503/2007-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června
2007, č. j. 11 C 167/2006-36, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit
(do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt číslo 1, nacházející se při
čelním pohledu na uliční část domu v pravé části 5. nadzemního podlaží domu č.
p. 1047, stojícího na pozemku p. č. 573 v k. ú. S. M., obec Praha na evidenční
adrese Praha 1, Na Příkopě 17, sestávající z předsíně, obytného prostoru s
kuchyňským koutem, koupelny, WC, prádelny a niky na kotel etážového vytápění“
(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
15. května 2008, č. j. 64 Co 503/2007-72, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že dne 1. října 2003 uzavřeli František
Kolowrat-Krakovský (jako vlastník předmětného domu) a jeho bratr E./A. K.
smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále též jen „Smlouva“), že předmětem
Smlouvy učinili předmětný byt (článek II. Smlouvy), který byl kolaudován
rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 10. prosince
2001, že nájemné bylo dohodnuto částkou 1,- Kč ročně, že za období dvaceti let
mělo být uhrazeno jednorázově při podpisu Smlouvy, že po uplynutí 20 let mělo
být placeno ročně a že mělo zahrnovat také náklady na dodávku studené vody a
odvod splaškových vod, na odvoz domovního odpadu, úklid a osvětlení společných
prostor, na provoz výtahu, náklady na energie (plyn, elektřina) a náklady na
instalaci a provoz telefonní linky podle výběru nájemce a možností Telecomu
(článek IV. Smlouvy), a že Smlouvu uzavřeli od 1. října 2003 na dobu minimálně
20 let nebo do dne úmrtí nájemce (článek V. Smlouvy). Dále zjistil, že F. K.-K.
zemřel dne 26. června 2004 a že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 15. září 2004, č. j. 18 D 947/2004-318, byla žalobkyně ustanovena
správkyní dědictví po zemřelém Františku Kolowratu-Krakovskému. Odvolací soud –
po zopakování důkazu přečtením listiny (Smlouvy) – vzal rovněž za prokázáno, že
úmyslem F. K.-K. bylo poskytnout po určitou (ve Smlouvě dohodnutou) dobu
bezplatné užívání předmětného bytu svému bratru (žalovanému), neboť dohodnutou
úplatu ve výši 1,- Kč ročně nelze pokládat za nájemné a ani za úhradu služeb
poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud dovodil, že Smlouvu lze – s přihlédnutím k jejímu obsahu (a bez
ohledu na její označení) – posoudit jako smlouvu o výpůjčce. Poté uzavřel, že
za tohoto stavu má žalovaný právní důvod k užívání předmětného bytu „založený
smlouvou o výpůjčce ze dne 01.10.2003 po dobu vymezenou v této smlouvě“. S
přihlédnutím k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Za zásadně právně významnou pokládala otázku, „zda může
být předmětem smlouvy o výpůjčce něco co není věcí v právním smyslu“. V
dovolání vyjádřila přesvědčení, že v daném případě nemůže jít o smlouvu o
výpůjčce, neboť v předmětném domě „nikdy vlastník prohlášením vlastníka
nevymezil bytové jednotky“ a předmětný byt „není a nikdy nebyl věcí v právním
smyslu“. Podle jejího názoru by bylo možno určitý právní vztah posoudit jako
smlouvu o výpůjčce pouze v případě, „kdyby se jednalo o užívání např. celé
nemovitosti“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 15. května 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání
nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl
jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku
po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení
otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně
jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném
skutkovém stavu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda byt může být
předmětem smlouvy o výpůjčce podle § 659 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy, tj. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“);
uvedená otázka totiž nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně
právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna (a v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani zpochybněna být nemohla – viz výklad shora)
správnost skutkového zjištění učiněného ze Smlouvy a týkajícího se úmyslu F.
K.-K. poskytnout po určitou (ve Smlouvě dohodnutou) dobu bezplatné užívání
předmětného bytu svému bratru (žalovanému).
Jedním ze základních pojmových znaků nájemní smlouvy (a tudíž i smlouvy o nájmu
bytu) je její úplatnost (§ 663 a § 685 obč. zák.). Smlouvu umožňující bezplatné
užívání věci po dohodnutou dobu lze posoudit pouze jako smlouvu o výpůjčce (§
659 a násl. obč. zák.).
Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po
dohodnutou dobu bezplatně užívat.
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou vedle věcí rovněž práva nebo jiné
majetkové hodnoty, pokud to jejich povaha připouští, a mohou jím být též byty
nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 1 a 2 obč. zák.). Přitom věci jsou movité
nebo nemovité (§ 119 odst. 1 obč. zák.) a nemovitostmi jsou pozemky a stavby
spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2
Cdon 1010/97, uveřejněném na straně 36 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu
Právní rozhledy, vymezil byt jako předmět občanskoprávních vztahů. V rozsudku
ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č.
6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud mimo jiné
dovodil, že předmětem výpůjčky může být i nemovitost. K odůvodnění uvedeného
právního názoru uvedl, že zákon neomezuje předmět výpůjčky na movité věci, a
proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání
nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu; smlouva, jejímž obsahem je přenechání
nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je tedy smlouvou o výpůjčce
podle § 659 a násl. obč. zák. Může-li být předmětem výpůjčky i nemovitost,
zastává dovolací soud názor, že jím může být i jeho reálně vymezená část, tj.
soubor místností označený jako „byt číslo 1 …“. Prostřednictvím uvedeného
institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému
jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného
užívání.
Potud se lze ztotožnit s právními názory odvolacího soudu. Nelze však bez
dalšího souhlasit s jeho právním názorem, že žalovaný jako vypůjčitel má i
nadále (i po úmrtí F. K.-K. jako půjčitele) právní důvod k užívání předmětného
bytu „založený smlouvou o výpůjčce ze dne 01. 10. 2003 po dobu vymezenou v této
smlouvě“. Odvolací soud se totiž nijak nevypořádal s nezpochybněným skutkovým
zjištěním, že F. K.-K. zemřel dne 26. června 2004. Jeho právní posouzení věci
je neúplné a tudíž nesprávné, nezabýval-li se – s ohledem na toto skutkové
zjištění – otázkou, zda práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce zanikají smrtí
půjčitele či zda přecházejí na jeho právní nástupce (jako je tomu v případě
nájemní smlouvy – viz § 680 odst. 2 obč. zák.). Z toho vyplývá, že dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích
námitek podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. správný.
Dovolací soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil
a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu