26 Cdo 378/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m.
K., zastoupenému advokátem, o určení výlučného nájemce bytu, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 169/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 25 Co 223/2007-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu
2006, č. j. 6 C 169/2006-36, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je
výlučným nájemcem „bytu č. 22 v K. II, K. ulici čp. 963“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce
žil v předmětném bytě se svou babičkou Z. B. (nájemkyní bytu) od 9. března
2005, že dne … jeho babička zemřela, že dne 17. května 2006 požádal žalovaného
o uznání přechodu nájmu bytu a že žalovaný to odmítl a vyzval jej k vyklizení
bytu do 30. června 2006. Dále zjistil, že žalobce se podrobil – s negativními
výsledky bez stanovení konkrétní diagnózy – řadě lékařských vyšetření z důvodu
nespecifikovaných obtíží s dolními končetinami a že tato vyšetření neprokázala
patologii. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že
je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/
zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). Dále dovodil, že otázku přechodu nájmu bytu je v daném případě
zapotřebí řešit podle
§ 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni
úmrtí babičky žalobce /a ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb./
(dále jen „obč. zák.“); na tom nic nemění ani ustanovení § 6 odst. 1 zákona č.
107/2006 Sb., které pouze vylučuje použitelnost ustanovení § 706 odst. 2 věty
třetí (ve spojení s § 706 odst. 2 větou první) obč. zák. na osoby, které
nájemce přijal do společné domácnosti před účinností zákona č. 107/2006 Sb.,
avšak netýká se vnuků nájemce (viz § 706 odst. 2 věta třetí obč. zák. ve
spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.). Poté rovněž dovodil, že na
žalobce nájem předmětného bytu nepřešel proto, že s babičkou nežil ve společné
domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let (§ 706 odst. 2 věta první obč.
zák.); pro rozhodnutí, že žalobce se stal nájemcem bytu (§ 706 odst. 2 věta
druhá obč. zák.), pak není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele
hodných.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 27. června
2007, č. j. 25 Co 223/2007-60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v
nákladovém výroku II.; jinak ho potvrdil (dále též jen „potvrzující výrok“) a
rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry,
které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Zdůraznil, že zemřela-li
babička žalobce jako původní nájemkyně předmětného bytu dne … , tj. až po
nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb.,
mohlo – s přihlédnutím k ustanovením § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 107/2006 Sb. –
právo nájmu bytu přejít na žalobce jako jejího vnuka pouze za podmínek
stanovených v § 706 odst. 2 větě první obč. zák., tj. především za předpokladu,
že žil s babičkou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let
před její smrtí. Protože tento předpoklad nebyl naplněn a pro rozhodnutí, že se
žalobce stal nájemcem bytu (§ 706 odst. 2 věta druhá obč. zák.), není naplněn
předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, odvolací soud zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu
(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – vyjádřil nesouhlas s aplikací § 706 odst. 2 obč. zák.
na zjištěný skutkový stav věci. Podle jeho názoru „není rozhodující, jestli
jeho babička zemřela před či po účinnosti novelizovaného občanského zákoníku“.
V této souvislosti poukázal na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.,
které nazval „zmírňujícím ustanovením“. Měl za to, že „pro právní hodnocení
zjištěného skutkového stavu je třeba užít § 6 zákona o jednostranném zvyšování
nájemného z bytu“; toto ustanovení pokládal „za výkladově jednoznačné a
působící v jeho prospěch“ a domníval se, že „odvolací soud tomuto ustanovení
nevěnoval žádnou pozornost“. Za absurdní pokládal „výklad hmotněprávní normy
soudem odvolacím“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a
c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu
dovolání – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Se zřetelem k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu
a jeho obsahové konkretizaci dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému
potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam především pro
řešení právní otázky, zda – s přihlédnutím k datu úmrtí babičky žalobce – lze
otázku přechodu nájmu bytu řešit podle § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
opět jen „obč. zák.“); za zásadně právně významnou pokládá však dovolací soud
rovněž otázku výkladu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. Uvedené
právní otázky totiž nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto
vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Při řešení první právní otázky (otevřené dovolacímu přezkumu) vychází dovolací
soud z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že babička žalobce zemřela
21. dubna 2006, tj. po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., která nastala dne 31.
března 2006 (§ 8 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.). Přitom zastává názor, že
otázku přechodu nájmu bytu na vnuka jeho nájemce je zapotřebí řešit podle
právní úpravy účinné v době úmrtí nájemce, neboť až od této doby (po smrti
nájemce bytu) je namístě úvaha o přechodu nájmu bytu. Pro tyto účely je tedy
rozhodující doba úmrtí nájemce bytu – nastala-li uvedená právní skutečnost do
30. března 2006, bude se otázka přechodu nájmu řešit podle právní úpravy účinné
do tohoto data; nastala-li v době od 31. března 2006, bude se postupovat již
podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.
Přechod nájmu bytu na vnuka jeho nájemce se tudíž bude v posléze uvedeném
případě řídit ustanovením § 706 odst. 2 obč. zák. a vnuci proto budou – ve
srovnání s předchozí právní úpravou – v otázce přechodu nájmu bytu
v méně výhodném postavení. Ke stejnému názoru, tj. k názoru, že zemřel-li
nájemce dne 31. března 2006 a později, přechází nájem bytu na vnuka pouze za
podmínek stanovených v § 706 odst. 2 obč. zák., se ostatně přihlásila i odborná
literatura (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol.,
Občanský zákoník II., § 460-880, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008,
1085 s., str. 1912). Lze však odkázat rovněž na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. října 1994, sp. zn. 2 Cdo 105/94, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku
1994 časopisu Právní rozhledy, v němž byla řešena obdobným způsobem otázka
přechodu nájmu bytu v případě, kdy nájemce zemřel poté, co nabyl účinnosti
zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.
Na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na
osoby, které na něj byly odkázány výživou, nájem bytu od 31. března 2006
nepřechází v případě, kdy nájemce přijal tyto osoby do bytu až po sjednání
nájemní smlouvy; to neplatí v případě, kdy mezi pronajímatelem a nájemcem byl i
pro tyto osoby přechod nájmu bytu výslovně písemně sjednán (§ 706 odst. 2 věty
první a třetí obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že pronajímatel – stejně jako v
předchozí době – nemůže sice nájemci zabránit, aby si do bytu po sjednání
nájemní smlouvy takové osoby přijal; od 31. března 2006 však může –
prostřednictvím ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák.,
které mu takovou možnost dává – zabránit, aby na takové osoby přešlo právo
nájmu bytu v případě úmrtí jeho nájemce, a to tím, že neuzavře s nájemcem bytu
písemnou dohodu připouštějící takový přechod nájmu.
Ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. však neplatí,
jde-li
o vnuky nájemce (viz § 706 odst. 2 věta třetí za středníkem obč. zák.). Na
vnuky nájemce tedy může nájem bytu přejít za podmínek uvedených v § 706 odst. 2
větě první obč. zák., popřípadě za podmínek normovaných ustanovením § 706 odst.
2 věty druhé obč. zák. může soud rozhodnout, že se stávají nájemci bytu,
přičemž není zde zapotřebí písemné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem ve
smyslu § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. Ustanovení § 706
odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. tedy neplatí pro vnuky nájemce;
proto ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. nelze chápat jako
ustanovení zmírňující postavení žalobce jako vnuka zemřelé nájemkyně bytu, jak
se mylně domníval dovolatel. Pro úplnost zbývá dodat, že ustanovení § 6 odst. 1
zákona č. 107/2006 Sb. jako ustanovení přechodné pouze umožňuje, aby na osoby,
které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na osoby, které na
něj byly odkázány výživou, nájem bytu od 31. března 2006 přešel i bez písemné
dohody mezi pronajímatelem a nájemcem (viz § 706 odst. 2 věta třetí před
středníkem obč. zák.) v případě, že nájemce takové osoby do společné domácnosti
přijal před účinností zákona č. 107/2006 Sb.
Jestliže odvolací soud s ohledem na skutkové zjištění, že babička žalobce
zemřela dne 21. dubna 2006, použil při řešení otázky přechodu nájmu bytu
ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák., je jeho rozhodnutí v napadeném potvrzujícím
výroku správné. Na tom nic nemění ani to, že v této souvislosti nepřípadně
odkázal rovněž na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho
obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na
jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu