26 Cdo 379/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. K.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město
pod sp. zn. 16 C 442/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. srpna 2000, č. j. 14 Co 438/2000-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna
2000, č. j. 14 Co 438/2000-55, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň-
město (soudu prvního stupně) ze dne 10. března 2000, č. j. 16 C 442/99-27, tak,
že vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci
vyklizený předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č.
3 o velikosti 2+1, I. kategorie, v I. poschodí domu čp. 2346 v P.“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
dne 16. prosince 1996 byla mezi městem P., zastoupeným Správou budov města
P. jako pronajímatelem, a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva
ohledně předmětného bytu (dále též jen „nájemní smlouva“). Současně zjistily,
že ohledně doby trvání nájmu bylo mezi účastníky (v nájemní smlouvě) dohodnuto,
že „nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou, t. j. do 30.11.1999, s tím, že
pokud nájemce bytu nenaplní ust. § 711 odst. 1 obč. zák. (důvody výpovědi nájmu
bytu), změní se po uplynutí této doby na nájem na dobu neurčitou“ (bod 1.
nájemní smlouvy), a že „nájem skončí dle § 710 odst. 2 o.z. uplynutím
doby určité, byl-li na tuto dobu sjednán a nedohodnou-li se smluvní strany
písemně alespoň 2 měsíce před uplynutím této doby na změně nájmu na dobu
neurčitou po předchozím souhlasu ÚMO /odbor BH/“ (bod 7. nájemní smlouvy). Na
základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že ujednání o době
trvání nájmu je neplatné jako celek podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), pro neurčitost
a nesrozumitelnost, neboť zatímco v bodě 1. nájemní smlouvy podmínili účastníci
změnu nájmu z doby určité na dobu neurčitou „nenaplněním důvodů výpovědi nájmu
bytu“ na straně nájemce, v bodě 7. nájemní smlouvy ji učinili závislou na
písemné dohodě smluvních stran, odsouhlasené ÚMV. Poté přijal právní závěr, že
v důsledku neplatnosti ujednání o době nájmu jde s přihlédnutím k ustanovení §
686 odst. 2 obč. zák. o nájem bez určení doby užívání, jinak řečeno o nájem na
dobu neurčitou, který nebyl ukončen některým ze způsobů upravených v ustanovení
§ 710 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že nesrozumitelné a
neurčité, a tudíž ve smyslu § 37 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 41 obč.
zák. neplatné, je pouze „ujednání ohledně podmínek event. prodloužení či změny
nájemního vztahu na dobu neurčitou“; naopak doba trvání nájmu, tj. do 30.
listopadu 1999, byla v nájemní smlouvě sjednána zcela určitě a srozumitelně.
Podle názoru odvolacího soudu je rozhodující, že v době uzavření nájemní
smlouvy musel žalovaný vědět, že uzavírá smlouvu na dobu určitou; přitom bez
právního významu je v této souvislosti okolnost, že v okamžiku uzavření nájemní
smlouvy – vzhledem k rozpornosti shora označených ujednání, upravujících
možnost změny nájemního poměru z doby určité na dobu neurčitou – „nemohl mít
jasno v tom, jaký charakter získá nájemní vztah po dni 30.11.1999“. Protože
mezi účastníky k ujednání o prodloužení, resp. změně doby nájemního
poměru nedošlo, užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, neboť jeho
nájemní vztah skončil dne 30. listopadu 1999.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna
2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího
důvodu zpochybnil závěr, který – s odkazem na ustanovení § 41 obč. zák. –
přijal odvolací soud ohledně doby trvání nájemního vztahu. V této souvislosti
namítl, že ujednání pod bodem 1. nájemní smlouvy („Nájemní smlouva se uzavírá
na dobu určitou, t. j. do 30.11.1999, s tím, že pokud nájemce bytu nenaplní
ust. § 711 odst. 1 obč. zák. (důvody výpovědi nájmu bytu), změní se po uplynutí
této doby na nájem na dobu neurčitou.“) tvoří obsahově neoddělitelný celek tím
spíše, že jde o jedno souvětí s na sebe logicky navazujícím sdělením, tj. o
významově ucelený celek, jehož jednotlivé části nelze od sebe oddělit. Vedlejší
věta totiž blíže rozvádí a konkretizuje, resp. podmiňuje,
větu hlavní. Za této situace má žalovaný zato, že neplatné ve smyslu § 37 odst.
1 obč. zák. je celé ujednání o době trvání nájemního vztahu a teprve toto
(celé) ujednání je podle § 41 obč. zák. oddělitelné od ostatního obsahu nájemní
smlouvy; proto jde ve smyslu § 686 odst. 2 obč. zák. o nájem na dobu neurčitou.
Protože podle názoru žalovaného nelze na základě provedených důkazů učinit
závěr, že v daném případě jde o byt služební, nemůže obstát ani tvrzení, že
naplnil výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30.
srpna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v
celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i
jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237
odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a
jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav
věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné
právní závěry.
Závěr, že „ujednání ohledně podmínek event. prodloužení či změny
nájemního vztahu na dobu neurčitou“ je nesrozumitelné a neurčité, a tudíž ve
smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatné, a že naopak doba trvání nájmu, tj. do
30. listopadu 1999, byla v nájemní smlouvě sjednána zcela určitě a
srozumitelně, nebyl dovoláním napaden a tudíž dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o
posouzení správnosti právního závěru, že od určitého a srozumitelného ujednání,
týkajícího se uzavření nájemní smlouvy na dobu do 30. listopadu 1999, lze ve
smyslu § 41 obč. zák. oddělit neurčité a nesrozumitelné ujednání o
podmínkách, za nichž mělo dojít ke změně nájemního vztahu z doby určité na dobu
neurčitou, a že pouze posléze uvedené ujednání je v důsledku jeho
oddělitelnosti (§ 41 obč. zák.) neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost
podle § 37 odst. 1 obč. zák. Zbývá dodat, že nezabýval-li se odvolací soud
charakterem předmětného bytu, nelze v dovolacím řízení řešit ani otázku, zda na
základě provedených důkazů lze učinit závěr, že v daném případě jde o
byt služební.
Nájemní smlouva (smlouva o nájmu bytu) je (dvoustranným) právním
úkonem. Podle ustálené judikatury musí nájemní smlouva splňovat jednak
náležitosti stanovené v § 686 odst. 1 obč. zák., jednak obecné
náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. Podle §
37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde
se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část jde s
přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za
nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato
část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se
neplatnost na celý právní úkon. Již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp.
zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44 v sešitě č. 6 z roku 1998,
Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pro posouzení, zda je část
právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se
závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné
věci, pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu
oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní
se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč.
zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je
nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o
část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon
týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon.
Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp.
zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z
roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, dovodil mimo jiné právní závěr, s
nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že
částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu § 41 obč. zák. stejně
jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu … Vždy je však
třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti
smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá
vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní soud v
Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon
1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní
rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část
právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu
tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle
účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající
právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu,
sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v projednávané věci.
Ve světle uvedených právních závěrů jde v poměrech projednávané věci –
za pomoci výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák. – o posouzení, k čemu, jde-li o
dobu trvání nájemního vztahu, ve skutečnosti směřovala vůle účastníků nájemní
smlouvy, a to s přihlédnutím k účelu, který účastníci uzavřením nájemní smlouvy
sledovali. Odvolacímu soudu nelze nic vytknout, dovodil-li, že „v době uzavření
nájemní smlouvy musel žalovaný vědět, že uzavírá smlouvu na dobu určitou“.
Žalobce, jak vyplývá z obsahu spisu, totiž pokládal nájemní smlouvu za smlouvu
uzavřenou na dobu určitou (do 30. listopadu 1999). Samotný žalovaný již ve svém
vyjádření k žalobě připustil, že „nájemní smlouva na předmětný byt ze dne
16.12.1996 byla uzavřena na dobu určitou, tj. do 30.11.1999, s tím, že …“. Z
uvedeného vyplývá, že vůle účastníků směřovala k uzavření nájemní smlouvy na
dobu určitou (do 30. listopadu 1999); přitom text nájemní smlouvy (konkrétně
její bod 1. v části, podle níž „nájemní smlouva se uzavírá na dobu
určitou, t. j. do 30.11.1999“) není s touto vůlí účastníků v rozporu.
Okolnost, že současně byly mezi účastníky dohodnuty (podle názoru odvolacího
soudu neurčitě a nesrozumitelně a tudíž ve smyslu § 37 odst. 1 obč.
zák. neplatně) podmínky, za nichž mohlo eventuálně dojít ke změně doby nájmu z
doby určité na dobu neurčitou, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Za této
situace nelze podle názoru dovolacího soudu ani za pomocí výkladu (§ 35 odst. 2
obč. zák.) dovodit, že nájemní smlouva byla ve smyslu § 686 odst. 2 obč.
zák. sjednána na dobu neurčitou. Přitom část nájemní smlouvy, podle níž
„nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou, t. j. do 30.11.1999“, může, jde-li
o dobu nájmu, obstát samostatně a je tudíž ve smyslu § 41 obč. zák. obsahově
oddělitelná od dalších částí, týkajících se doby nájmu, resp. možnosti
eventuální změny nájmu z doby určité na dobu neurčitou, jak správně dovodil
odvolací soud. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. nebyl za této situace uplatněn opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst.
1 o.s.ř., když žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšnému
žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by měl proti žalovanému právo, v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu