26 Cdo 380/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové
v právní věci žalobkyně M. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. A., o
zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku - Místku pod sp. zn. 11 C 349/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 1999, č.j. 9 Co 735/99-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 1999, č.j. 9 Co 735/99-39,
se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 1.6.1999, č.j. 11 C
349/98-22, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 22, o
velikosti 0+2 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. 3064, ulice N. ve F.,
(dále "předmětný byt"), určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka
družstva, a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů
ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování; současně rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jsou
splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému
bytu ve smyslu ustanovení § 705 odst. 2 obč.zák. Při rozhodování o dalším
nájemci bytu přihlédl především k zákonným hlediskům uvedeným v § 705 odst. 3
obč.zák., t.j. k zájmu nezletilé dcery účastníků a ke stanovisku pronajímatele,
a dále pak k majetkovým poměrům žalobkyně, a k příčinám rozvratu manželství
účastníků, kterážto hlediska zohlednil ve prospěch žalobkyně, když současně
dovodil, že převažují nad hlediskem zásluh o získání předmětného bytu,
svědčícím žalovanému. Povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu vázal
na zajištění náhradního ubytování, neboť dovodil, že v dané věci jsou dány
důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující přiznání této formy bytové
náhrady. Přihlédl přitom k chování žalovaného k žalobkyni, k tomu, že ji hrubě
a fyzicky napadal, vyhodil ji i s dítětem z bytu, vyměnil klíče, a byt obýval
spolu se svojí přítelkyní, zatímco žalobkyně žila i s dítětem v podnájmech.
K odvolání žalovaného, do výroku o bytové náhradě, Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 4.10.1999, č.j. 9 Co 735/99-39, rozhodl, že rozsudek soudu
prvního stupně se mění tak, že " právo společného nájmu účastníků k předmětnému
bytu se zrušuje, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva bude žalobkyně,
a že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního
bytu". Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných z
výpovědí účastníků a z listinných důkazů, poté, co opakoval listinné důkazy
vztahující se k okolnostem, za nichž byl předmětný byt získán a k příčinám
rozvratu manželství účastníků, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve
vztahu k výroku o zrušení práva společného nájmu a o určení žalobkyně výlučnou
nájemkyní předmětného bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však v dané věci
neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé
obč.zák., pro něž by povinnost žalovaného k vyklizení bytu měla být vázána na
zajištění náhradního ubytování. Odvolací soud konstatoval, že vedle okolností
rozhodných pro formu bytové náhrady, k nimž přihlédl okresní soud, jsou zde i
další, které však soud prvního stupně nepovažoval za významné. Dovodil, že je
třeba přihlédnout k zásluhám žalovaného o získání společného bytu, které
spatřoval v tom, že mu byla poskytnuta půjčka z FKSP na úhradu převážné části
členského podílu v družstvu, a v tom, že se v souvislosti se získáním
předmětného bytu zavázal u svého zaměstnavatele odpracovat 7 let, a tento
závazek splnil. Přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný po dobu tří let plnil
veškeré povinnosti nájemce bytu, a k jeho rodinným poměrům (k tomu, že žije s
družkou a její nezletilou dcerou). Okolnost, že žalobkyně žila více jak tři
roky v podnájmech, neshledal významnou s poukazem na to, že se mohla domáhat
soudní úpravy užívání předmětného bytu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání - obsahově směřující do výroku
o povinnosti žalovaného byt vyklidit po zajištění náhradního bytu - které
odůvodnila poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelka má
za to, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by
měla být povinnost žalovaného k vyklizení vázána na zajištění náhradního
ubytování. Tyto důvody byly v řízení prokázány a spočívají v hrubém chování
žalovaného, v tom, že ji fyzicky napadal a vyhodil ji z bytu, který jí
znemožnil užívat, zatímco v něm bydlel se svojí přítelkyní. Argumentuje i tím,
že nezletilá dcera účastníků má ze žalovaného obavy, neboť byla opakovaně
svědkem jeho násilného chování k žalobkyni. Polemizuje s hodnocením okolností,
které vzal odvolací soud při rozhodování o formě bytové náhrady v úvahu a
namítá, že půjčka z FKSP, která byla poskytnuta žalovanému na úhradu části
členského podílu v družstvu, byla splacena za trvání manželství, a že pracovní
poměr žalovaného sjednaný na dobu určitou, byl znovu obnoven. Pokud jde o názor
odvolacího soudu (uvádí se v dovolání), že žalovaný na rozdíl od žalobkyně
plnil povinnosti nájemce, poukazuje dovolatelka na to, že předmětný byt nemohla
užívat, a že platila mnohem více za podnájem. Zpochybňuje i další okolnost -
rodinné poměry žalovaného, k níž odvolací soud přihlédl a namítá, že družka
žalovaného se stala po rozvodu svého manželství nájemkyní třípokojového bytu,
který vyměnila za menší, nechala v něm bydlet bývalého manžela, a nastěhovala
se k žalovanému do předmětného bytu. Dovozuje, že žalovaný měl a má možnost
řešení své bytové situace, a to v domě své matky. Navrhla, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky dovolacího řízení (zastoupení dovolatelky
advokátem podle § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dovolání je v dané věci (při neexistenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř.)
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., pokud směřuje proti
výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jakkoli odvolací soud, který správně
přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech výrocích (§ 212 odst. 1 písm. d/
o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku jako rozhodnutí, jímž se napadený
rozsudek okresního soudu mění jako celek, ve skutečnosti - jak plyne z
porovnání obsahu jednotlivých výroků rozsudku odvolacího soudu s přezkoumávaným
prvostupňovým rozsudkem - změnil (kromě výroku nákladového) jen výrok o bytové
náhradě, jaká žalovanému při stanovení povinnosti k vyklizení přísluší. Naproti
tomu ve výroku, jímž bylo právo společného nájmu bytu zrušeno, je rozsudek
krajského soudu ve srovnání s rozsudkem okresního soudu rozsudkem obsahově
shodným, tedy potvrzujícím, proti němuž není možno opřít přípustnost dovolání o
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka tak ostatně ani nečiní,
neboť svým dovoláním brojí pouze a právě proti výroku, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se kvality přiznané
bytové náhrady, jejíž zajištění je právní skutečností, od níž se odvíjí
vyklizovací povinnost žalovaného. V uvedených souvislostech je nutno poukázat
na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon
1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 11, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 87, v němž se mimo jiné uvádí, že dovolací soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva
společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když se z
pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jedná o spor, v němž určitý
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení
výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem,
který není přípustno zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje toliko v
tom, že shledá-li soud důvody pro pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §
242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Z ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř vyplývá, že dovolací
soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka
obsahově vymezila. Vady taxativně vyjmenované v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., ani
tzv. jiné vady řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud
přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.),
nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelka výslovně v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. c/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v dané věci
jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování.
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však argumentace v něm obsažená
vesměs směřuje ke kritice právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V dané věci byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující výklad ustanovení §
712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Podle citovaného ustanovení v případech podle
§ 705 odst. 2 věty druhé obč.zák., t.j. v případech, kdy rozvedeným manželům
vzniklo k družstevnímu bytu právo společného nájmu i společné členství v
družstvu - jako je tomu v souzené věci - má rozvedený manžel, který má byt
vyklidit, právo na náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele
hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní
ubytování. Při rozhodování o této, posléze uvedené, formě bytové náhrady, je
hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém
jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy
vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Námitka, že soud nepřihlédl k
některé z dalších okolností pro věc významných, je proto výtkou proti právnímu
posouzení věci.
V projednávané věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k
závěru, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve
smyslu ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. odůvodňovaly přiznání
bytové náhrady žalovanému ve formě náhradního ubytování. Zohlednil přitom
zásluhy žalovaného na získání společného bytu, skutečnost, že žalovaný na
rozdíl od žalované plnil po dobu tří let veškeré povinnosti nájemce bytu a jeho
rodinné poměry.
Uvedené okolnosti však nemohou být v souzené věci rozhodujícím kritériem,
nadřazeným hlediskům ostatním, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem
daného případu. Jak se podává ze spisu, součástí skutkových zjištění soudu
prvního stupně, z nichž vycházel po doplnění dokazování i soud odvolací, bylo
též zjištění, že půjčka, poskytnutá žalovanému jeho zaměstnavatelem na
zaplacení členského podílu v bytovém družstvu, byla celá zaplacena za trvání
manželství účastníků (tedy v podstatě ze společných prostředků, náležejících do
jejich bezpodílového spoluvlastnictví). S přihlédnutím k tomu lze pak stěží
zohlednit skutečnost, že žalovanému byla poskytnuta půjčka na zaplacení
členského podílu toliko ve prospěch jednoho z účastníků (jako okolnost svědčící
o zásluhách žalovaného na získání bytu). Ze spisu (z protokolu o jednání před
soudem prvního stupně, konaném dne 6.4.1999 - čl.l. 15 verte) se dále podává,
že pracovní poměr žalovaného u zaměstnavatele, který mu půjčku poskytl, trval i
poté, kdy žalovaný splnil svůj závazek odpracovat u něj dohodnutý počet let.
Ani tato skutečnost není z hlediska zásluh žalovaného o získání předmětného
bytu bez významu. Mají-li pak být za jedno z hledisek rozhodných pro posouzení
věci z hlediska ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. považovány i
rodinné poměry žalovaného (skutečnost, že žije s družkou a s její nezletilou
dcerou), nelze při jeho hodnocení pominout ani okolnost (vyplývající ostatně i
z výpovědi žalovaného - viz protokol o jednání před soudem prvního stupně
konaném dne 1.6.1999, č.l. 21 spisu), že družka žalovaného získala po rozvodu
svého manželství třípokojový byt, který vyměnila za menší, a tento vyměněný byt
přenechala svému bývalému manželovi. Ze spisu se dále podává, že žalobkyně ve
své výpovědi před soudem prvního stupně uváděla, že nezletilá dcera účastníků
se se svým otcem nestýká, a že se ho bojí (viz protokol o jednání před soudem
prvního stupně konaném dne 1.6.1999, č.l. 19 verte spisu). K uvedeným
okolnostem, které byly pro rozhodnutí podstatné, a které - jak se podává ze
spisu - byly v řízení tvrzeny, a ohledně nichž byly provedeny důkazy, však
odvolací soud při vymezení okolností rozhodných pro rozhodnutí o formě bytové
náhrady podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák., nepřihlédl.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevymezil z okruhu okolností daného
případu ty, které jsou z hlediska právního posouzení věci podstatné; jeho
právní posouzení není úplné a již proto nemůže být posouzením správným;
uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je tedy
dán.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem a odst. 2
věty prvé o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že jednotlivé části rozsudečného výroku ve
věcech zrušení práva společného nájmu bytu manžely, určení budoucího nájemce a
povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě jsou nedělitelné a
nemohou nabýt samostatně právní moci, bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího
soudu (§ 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.)
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková