26 Cdo 3838/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. V. a 2/ J.
A., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 179/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 53 Co 477/2008-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 53 Co
477/2008-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
2. dubna 2008, č. j. 52 C 179/2006-78, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku
„byt č. 11, v 5. patře nemovitosti č. p. 576, č. or. 21, B. ul., P. 7, o výměře
20,40 m2” (dale jen “předmětný byt”, resp. “byt” a “předmětný dům”, resp.
“dům”); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že V. D., dříve J. K. (od 1. února
1988 uživatel předmětného bytu a posléze /od 1. ledna 1992/ nájemce bytu), žil
v předmětném bytě od roku 1988 s žalovaným J. A., že počátkem devadesátých let
(v době, kdy byl V. D. ve výkonu trestu odnětí svobody) se k žalovanému J. A.,
do bytu přistěhoval žalovaný J. V., že po návratu V. D. z výkonu trestu odnětí
svobody všichni tři v bytě trvale žili a společně uhrazovali náklady na své
potřeby až do podzimu 2002, kdy V. D. z bytu odešel s tím, že se do něj již
nevrátí, a že v té době sepsal V. D. se žalovanými listinu, v níž uvedl, že
trvale opouští společnou domácnost. Dále mimo jiné zjistil, že V. D. se v roce
2003 dostal do finanční tísně, že v té době mu žalobkyně pomohla tak, že jej
nechala bydlet na své chatě, že V. D. a žalobkyně uzavřeli dne 5. května 2003
písemnou dohodu o skončení nájmu předmětného bytu (dále jen „Dohoda o skončení
nájmu bytu“) a že žalobkyně poskytla V. D. částku 4.000,- Kč jako odstupné.
Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaní nejsou vlastníky a ani nájemci jiného bytu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní,
kteří neměli vlastní byt, žili s V. D. ve společné domácnosti nejméně od roku
1990 a že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti V. D. na podzim roku
2002 na ně přešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 2 (správně
odst. 1) ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). V této
souvislosti zdůraznil, že Dohoda o skončení nájmu bytu byla sepsána
„nadbytečně“, neboť v okamžiku jejího uzavření (5. května 2003) byli již
nájemci předmětného bytu (v důsledku přechodu nájmu) žalovaní. Proto žalobu na
vyklizení bytu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
2. dubna 2009, č. j. 53 Co 477/2008-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do dvou měsíců od právní moci rozsudku;
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování přečtením spisu Obvodního soudu pro Prahu 7
sp. zn. 52 C 40/2007. V odůvodnění svého rozsudku pak mimo jiné uvedl, že
„žalovaní věrohodným a přesvědčivým způsobem neprokázali, že by V. D. v
listopadu 2002 předmětný byt natrvalo opustil, a neprokázali ani to, že v tomto
okamžiku jejich soužití vykazovalo znaky trvalého životního společenství ve
smyslu § 115 o.z.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neuvěřil doplňující
svědecké výpovědi V. D.; pokládal ji za „nevěrohodnou, motivovanou
snahou(svědka) pomoci svým někdejším přátelům“. Podle jeho názoru přinejmenším
od září 2002 společné bydlení žalovaných a V. D. již nemohlo být považováno za
trvalé životní společenství ve smyslu § 115 obč. zák., neboť tehdy V. D. dal
zejména podáním žaloby na vyklizení bytu jednoznačně najevo, že s žalovanými
bydlet nechce; jelikož „již napříště neměl v úmyslu sdílet společnou domácnost
se žalovanými a … měl nového přítele, u kterého se víceméně zdržoval“, bylo
soužití žalovaných s V. D. od té doby pouhým společným bydlením. V této
souvislosti konstatoval, že z původní svědecké výpovědi V. D. vyplynulo, že se
s žalovanými dohodl na přenechání bytu „až si vyřeší vlastní bydlení“ a že
definitivně se rozhodl z bytu odstěhovat v květnu 2003, kdy mu žalobkyně
nabídla pomoc při řešení bytové situace a při vyřízení hypotéky na obstarání
vlastního bydlení a umožnila mu bydlet na chatě svého otce. Dodal, že z těchto
důvodů také V. D. uzavřel s žalobkyní dne 5. května 2003 Dohodu o skončení
nájmu bytu. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že žalovaní užívají předmětný
byt bez právního důvodu, neboť nájemní právo na ně nepřešlo (v důsledku
trvalého opuštění společné domácnosti V. D.) a zaniklo až dne 5. května 2003 na
základě Dohody o skončení nájmu bytu uzavřené mezi žalobkyní a V. D. Za této
situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s
odkazem na ustanovení § 126 obč. zák. – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání především namítli, že odvolací soud „nehodnotil výpověď
svědka V. D. s přihlédnutím k jeho … komplikované osobě, charakterové labilitě,
náladovosti a snadné ovlivnitelnosti“, a vyjádřili přesvědčení, že jeho výpověď
nelze pokládat za nevěrohodnou a motivovanou snahou „pomoci … někdejším
přátelům“, jak uzavřel odvolací soud. Měli také za to, že vnitřním rozporem
trpí názor, že V. D. neměl v úmyslu sdílet s nimi společnou domácnost proto, že
„měl nového přítele“; v této souvislosti zdůraznili, že nelze klást na roveň
„intimní soužití a vedení společné domácnosti“. Za nesprávný pokládali rovněž
názor, že nájemní vztah V. D. k předmětnému bytu zanikl až dne 5. května 2003
na základě Dohody o skončení nájmu bytu. Podle jejich mínění totiž okolnosti,
za kterých byla uvedená dohoda podepsána, ji činí „nicotným právním aktem“. V
této souvislosti uvedli, že v době jejího podpisu V. D. již řadu měsíců v
předmětném bytě nebydlel, nepovažoval se za jeho nájemce a částku 4.000,- Kč
přijal toliko z důvodu, že potřeboval peníze. Zdůraznili, že je nepravdivé
tvrzení svědka V. J., že „… odstupné 5.000,- Kč za takový byt je přiměřené …“,
a dodali, že při hodnocení výpovědi tohoto svědka měl odvolací soud přihlédnout
k tomu, že uvedený svědek je manželem žalobkyně a měl tudíž zájem na výsledku
sporu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího
soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 2. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud
dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit,
nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku
odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je
odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového
stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na
povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými
důkazy, tj. musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř. a
dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé
důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným
způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků
dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v
možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a
ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní),
jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám
nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna
2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001
časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci řešily soudy (jako předběžnou) otázku přechodu nájmu bytu
podle § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Z
citovaných ustanovení vyplývá, že opustí-li nájemce trvale společnou domácnost
a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými
nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo
na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné
domácnosti alespoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti a
nemají vlastní byt.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití
žalovaných s nájemcem bytu (V. D.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let
před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti ze skutkových zjištění
(čerpaných z výpovědí svědků V. D. a V. L. a účastnické výpovědi žalovaného J. V.), že přinejmenším od roku 1990 oba žalovaní s V. D. trvale žili a společně
uhrazovali náklady na své potřeby, a to až do opuštění předmětného bytu
jmenovaným v listopadu 2002. Při úvaze o trvalém opuštění společné domácnosti
nájemcem pak pokládal za právně významné zjištění (čerpané z výpovědi svědka V. D. ve spojení s listinným důkazem – prohlášením o opuštění společné domácnosti
ze dne 28. listopadu 2002), že V. D. předmětný byt opustil na podzim roku 2002
s úmyslem se do něj již nevrátit. Na základě těchto skutkových zjištění
dovodil, že na žalované, kteří žili s V. D. ve společné domácnosti aspoň po
dobu tří let, přešel nájem předmětného bytu v důsledku trvalého opuštění
společné domácnosti nájemcem bytu V. D. (§ 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák.). Naproti tomu odvolací soud se od uvedených skutkových zjištění soudu
prvního stupně odchýlil (nevyšel z nich). Vzal totiž za zjištěno, že v září
2002 bylo ukončeno soužití (ve smyslu trvalého sdílení společné domácnosti)
mezi žalovanými a V. D., neboť tehdy dal V. D. – zejména podáním žaloby na
vyklizení předmětného bytu proti žalovaným – jednoznačně najevo, že s
žalovanými již nadále nechce bydlet a tudíž ani s nimi sdílet společnou
domácnost. Rovněž při úvaze o trvalém opuštění společné domácnosti V. D. se
odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť vzal za
zjištěno, že V. D. se definitivně z bytu odstěhoval až v květnu 2003, a to
poté, co s žalobkyní uzavřel (dne 5. května 2003) Dohodu o skončení nájmu bytu,
na jejímž základě jeho nájemní poměr k předmětnému bytu zanikl. Citovaná
skutková zjištění (významná pro závěr, že „žalovaní věrohodným a přesvědčivým
způsobem neprokázali, že by V. D. v listopadu 2002 předmětný byt natrvalo
opustil, a neprokázali ani to, že v tomto okamžiku jejich soužití vykazovalo
znaky trvalého životního společenství ve smyslu § 115 o.z.“) odvolací soud
přijal, aniž v odvolacím řízení provedl (opakoval či doplnil) dokazování v
takovém rozsahu, aby mohl postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně zvrátit a vyjít z jiného
skutkového stavu věci. Především neopakoval svědeckou výpověď V. D. a přesto ji
hodnotil jinak než soud prvního stupně – jako „nevěrohodnou, motivovanou snahou
(svědka) pomoci svým někdejším přátelům“. Takový postup mu přitom neumožňovalo
ani doplnění dokazovaní přečtením spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 52
C 40/2007. Je tomu tak už proto, že v uvedené věci podal V. D. žalobu na
vyklizení bytu až dne 26. února 2007 a navíc řízení v této věci bylo zastaveno
(usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. února 2009, č. j. 52 C
40/2007-28) pro nezaplacení soudního poplatku (podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nešlo proto o doplnění dokazování
v potřebném rozsahu, tj. takové doplnění, na jehož základě by bylo lze zvrátit
skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně. Lze proto uzavřít, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože vzhledem k uvedenému není rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací
soud – aniž se, z důvodu nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami –
ho zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst.
3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu