26 Cdo 3841/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. P., proti žalované SOLID a.s., se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Na Příkopě 853/12, IČ: 00507351, zastoupené JUDr. Antonínem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, o určení neplatnosti smlouvy o nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 3/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010, č. j. 68 Co 165/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 5. března 2010, č. j. 19 C 3/2006-131, zastavil dovolací řízení (z důvodu nezaplacení soudního poplatku z dovolání) a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. dubna 2010, č. j. 68 Co 165/2010-138, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání též nezakládají, neboť takovéto usnesení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Z řečeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. S přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo přitom nerozhodné, že žalobkyně nebyla zastoupena v dovolacím řízení advokátem.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu