26 Cdo 386/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce města F., zastoupeného advokátem, proti žalované H. T., o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 17 C 1309/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2002, č. j. 36 Co 155/2002-33,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
16. května 2002, č. j. 36 Co 155/2002-33, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 36 Co 155/2002-33, změnil vyhovující
rozsudek Okresního soudu v Liberci (soudu prvního stupně) ze dne 3. prosince
2001, č. j. 17 C 1309/2001-22, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z
nájmu „bytu č. 3, o velikosti 1+1, I. kategorie, ve 2. podlaží domu čp. 456 v
M. ulici ve F.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli)
nájemné za období září, říjen, listopad a prosinec 1998, leden, únor, březen,
květen, červen, červenec, srpen a září 1999, duben, květen, červen, červenec,
srpen a září 2000, že poté již běžné nájemné platila, a že podle možností se
snaží splácet rovněž dluh na nájemném. Na základě skutkového zjištění,
týkajícího se neplacení nájemného, usoudil na naplněnost uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč.
zák.“); proto žalobě vyhověl, aniž se zabýval posouzením věci podle § 3 odst. 1
obč. zák. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž
je namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít, byť jinak
byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Přihlédl
především k tomu, že naposledy nebylo nájemné zaplaceno v měsíci září 2000, že
poté již žalovaná nájemné platila řádně, a že výpověď z nájmu bytu byla
žalované dána až za jeden rok od doby, kdy naposledy nezaplatila nájemné. Při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyšel rovněž ze zjištění, že
žalovaná je starobní důchodkyní, pobírající důchod ve výši 5.200,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.; odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnil
správnost právního závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody, pro něž je
namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon jeho práva odepřít. Výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl v daném případě naplněn a žalobce je
– na rozdíl od odvolacího soudu – přesvědčen, že bezdůvodně nezasahuje do práv
a oprávněných zájmů žalované. Měla-li žalovaná stálý příjem v podobě starobního
důchodu, nešlo o přechodné finanční potíže, a proto je podle názoru žalobce při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. bez právního významu skutečnost, že
žalovaná je starobní důchodkyní. Stejně tak je v tomto ohledu bezvýznamná
okolnost, že výpověď z nájmu bytu byla žalované dána po více než jednom roce od
porušení povinnosti platit nájemné; právo dát výpověď z nájmu bytu se totiž
podle žalobce promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když
nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na základě okolností,
zmíněných v naznačených souvislostech odvolacím soudem, lze usoudit, že výpověď
z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.).
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět
nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o
přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď
z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená
v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2
Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). Lze však odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura), v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud posuzuje existenci
výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že
tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení
výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k
výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V
rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně
425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud
rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a
byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále
nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který
nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této
situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda
výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.),
přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod
č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména
v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití
citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální
poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění
již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na
otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla
ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.
Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo
úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a
tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy
je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn.
Zatímco soud prvního stupně na základě uvedeného závěru žalobě vyhověl,
odvolací soud dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými
mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl.
Na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy odvolací soud usoudil
především z toho, že uvedená výpověď byla žalované dána až za jeden rok od
doby, kdy naposledy nezaplatila nájemné. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná
nezaplatila nájemné za období září, říjen, listopad a prosinec 1998, leden,
únor, březen, květen, červen, červenec, srpen a září 1999, duben, květen,
červen, červenec, srpen a září 2000. Žaloba, spojená s výpovědí z nájmu bytu,
byla podána dne 30. října 2001 a žalované doručena dne 19. listopadu 2001.
Podle názoru dovolacího soudu lze s dovolatelem souhlasit v tom, že vzhledem k
relativně dlouhé době, po kterou nebylo nájemné placeno, neuplynula od
posledního nezaplaceného nájemného (za měsíc září 2000) do dne doručení žaloby
žalované (do 19. listopadu 2001) natolik dlouhá doba, aby bylo lze usoudit na
rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy.
Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud
zohlednil rovněž okolnost, že žalovaná je starobní důchodkyní, pobírající
důchod ve výši 5.200,- Kč měsíčně. Přitom se nezabýval tím, zda právě takto
zjištěná (sociální) situace žalované byla příčinou neplacení nájemného –
starobní důchodkyní totiž žalovaná byla i v době od října 2000 a přesto od této
doby již nájemné řádně platila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98), a zda a jakou část dlužného
nájemného v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zaplatila (srov.
již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon
1706/97).
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím
soudem je zčásti nesprávné a zčásti neúplné (a tudíž v konečném důsledku rovněž
nesprávné). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl
uplatněn opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., obsahově konkretizovaných
dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bude-li zapotřebí pro účely posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. provádět další dokazování, odvolací soud
nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. března
1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku
2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že je-li ke správnému
rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně
významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě
která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který
zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení,
ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí
zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu