26 Cdo 392/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce m. L., zastoupeného advokátem , proti žalovaným 1)
P. J., zastoupenému advokátem a 2) J. J., zastoupené advokátkou , o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9
C 3/2000, o dovolání žalované proti rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích ze
dne 29. dubna 2005, č. j. 9 C 3/2000-141, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 12. května 2006, č. j. 11 Co 546/2005-162, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29.
dubna 2005, č. j. 9 C 3/2000-141, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května
2006, č. j. 11 Co 546/2005-162, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.220,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. V poměru mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze
dne 29. dubna 2005, č. j. 9 C 3/2000-141, ve spojení s usnesením ze dne 29.
dubna 2005, č. j. 9 C 3/2000-144, výrokem I. přivolil k výpovědi žalobce z
nájmu žalovaných k „bytu I. kategorie, označeného, o velikosti 3+1 s
příslušenstvím, umístěného
v 5. nadzemním podlaží domu v K. u. v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta
počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku (výrok II.), žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený
předat žalobci do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok IV.). Předchozí dva (rovněž vyhovující)
rozsudky soudu prvního stupně (ze dne 11. prosince 2001, č. j. 9 C 3/2000-44, a
ze dne 27. května 2003, č. j. 9 C 3/2000-81), byly k odvolání žalovaného (první
z nich) a k odvolání žalované (druhý z nich) zrušeny usneseními Krajského soudu
v Ústí nad Labem (odvolacího soudu) ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 47 Co
532/2002-65, a ze dne 14. září 2004, č. j. 11 Co 629/2003-102, a věc byla vždy
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. 11
Co 546/2005-162, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně změnil
v nákladovém výroku IV. a jinak ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že
rozhodnutím
o přidělení bytu ze dne 3. ledna 1989 byl předmětný byt podle dřívějších
předpisů žalovaným za trvání jejich manželství přidělen, že z důvodů konfliktů
s žalovaným se žalovaná s nezletilými dětmi, které byly svěřeny do její
výchovy, z bytu odstěhovala již v roce 1997, a to nejprve do H. a následně do
pronajatého bytu na adrese L., K., že nebýt konfliktních vztahů s žalovaným, v
bytě by i nadále bydlela a že o byt má i nyní zájem, avšak problémem je
zaplacení dluhu vzniklého z důvodu neplacení nájemného. Oba soudy rovněž
zjistily, že od roku 1997 není placeno nájemné z bytu a že dluh z tohoto titulu
včetně poplatku z prodlení činí k 1. prosinci 2004 částku 730.880,- Kč. Na
základě těchto skutkových zjištění oba soudy dovodily, že právo společného
nájmu bytu žalovaným nezaniklo a i nadále jim svědčí. Poté rovněž dovodily, že
je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“),
neboť žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) neplatí nájemné z bytu již
od roku 1997
a k 1. prosinci 2004 dluží na nájemném spolu s poplatkem z prodlení částku
730.880,- Kč. Za této situace k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. přivolily a vyklizovací povinnost žalovaných z bytu
vázaly podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že
„oba soudy nepostupovaly v rozhodování vůči její osobě v souladu s dobrými
mravy“. V této souvislosti uvedla, že z bytu odešla v roce 1997, že do doby
jejího odchodu bylo nájemné řádně placeno a že až od té doby začal vznikat dluh
na nájemném, že byla donucena z bytu odejít proto, že žalovaný ji fyzicky
napadal a žil v té době v bytě s přítelkyní, že za nové bydlení platila řádně
nájemné a další poplatky, že ona samotná není žádným neplatičem, že v
předmětném bytě v současné době bydlí
a řádně platí nájemné i služby. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem
i s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Žalovaný se k dovolání žalované vyjádřil tak, že podle jeho názoru jsou
rozsudky soudů obou stupňů „správné“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Rozsudek Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 29. dubna 2005, č. j. 9 C 3/2000-141, který byl rovněž
dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o
rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani
nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je
odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního
stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě
č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České
republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 29. dubna 2005, č. j. 9 C 3/2000-141, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení
s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Následně Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu)
bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají
manželé – společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. – postavení
nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7
z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto – s přihlédnutím k ustanovení §
91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků
(ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny
společníky a dovolací soud bude při rozhodování o dovolání postupovat tak, jako
by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.
a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně potvrzeným napadeným
rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než v předchozích dvou
rozhodnutích; ve všech případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního
stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno
především na právních závěrech, že – z důvodů uvedených na jiném místě
odůvodnění tohoto rozhodnutí – je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák.
a je proto namístě k výpovědi z nájmu bytu přivolit. Správnost posléze
zmíněného právního závěru dovolatelka zpochybnila poukazem na to, že soudy se
nezabývaly posouzením, že vůči její osobě je uplatněná výpověď z nájmu bytu v
rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se nezabýval otázkou rozporu
výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně
vytýkat, neboť žalovaní (v daném případě především žalovaná – dovolatelka) v
nalézacím řízení existenci příslušných právně významných okolností ani
netvrdila. Zbývá dodat, že tyto okolnosti (navíc nepřípustně prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora) v daném
případě tvrdila až v dovolání a tím zároveň v dovolání uplatnila tzv. „skutkové
novoty“, avšak přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot
/srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK,
strana 1004, bod 6./).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro
nepřípustnost.
Dovolací soud je toho názoru, že byť – vzhledem k nerozlučnému společenství
žalovaných – se při rozhodování o dovolání postupuje tak, jakoby dovolání
podali oba žalovaní (společní nájemci bytu), nelze při rozhodování o náhradě
nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podala pouze žalovaná
(žalovaný je nepodal a naopak pokládal rozhodnutí soudů obou stupňů za
„správná“). S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou (dovolatelkou) podle §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a
zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto,
k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z
odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 195,- Kč
představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Protože v poměru mezi žalobcem a
žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v
poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu