26 Cdo 3937/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně STAVUS, a. s., se sídlem v Příbrami V – Zdaboři, Poštovní ulice 6, IČ: 45148121, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, proti žalovanému Ing. M. T., zastoupenému Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o zaplacení částky 98.136,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 85/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 22 Co 496/2009-108, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 11 C 85/2008-46, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 98.136,50 Kč (z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby /včetně DPH/ za užívání nebytových prostor specifikovaných v žalobě v období od ledna do března 2007); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. února 2010, č. j. 22 Co 496/2009-108, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání soudům obou stupňů vytkl, že o věci samé jednaly v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř. před novelou“) přesto, že mu – z důvodů rozvedených v dovolání – nebylo (ve smyslu § 46 odst. 6 o.s.ř. před novelou) účinně doručeno předvolání k jednání nařízenému u soudu prvního stupně na 24. února 2009 a že – podle jeho názoru – důvodně požádal o odročení odvolacího jednání nařízeného na
16. února 2010. Se zřetelem k tomu vyjádřil přesvědčení, že mu „postupem soudů obou stupňů byla … odňata možnost jednat před soudy a zároveň mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle § 229 odst. 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že dovolatel v něm uplatnil právě tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř., a to námitkou, že nesprávným postupem obou soudů (blíže popsaným v dovolání) mu byla odňata možnost před těmito soudy jednat (a v důsledku toho i „domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu“).
Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř., které však nijak obsahově nekonkretizoval. Vada podle § 229 odst. 3 o.s.ř. ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ založit nemůže (viz výklad shora). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat, neboť citované vyjádření se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.