26 Cdo 3975/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobce I. M., proti žalovanému B. d. , o návrhu na
užívání bytu do souladu se zákonem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp.zn. 23 C 132/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. června 2007, č.j. 42 Co 241/2007-69, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se domáhal po žalovaném, aby uvedl užívání bytu do souladu se zákonem.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. května 2007,
č.j. 23 C 132/2005-53, řízení přerušil (podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „o.s.ř.“) do pravomocného skončení řízení o způsobilosti k právním úkonům
žalobce I. M., které je vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 P a
Nc 380/2006, 0 Nc 1779/2006.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 29.
června 2007, č.j. 42 Co 241/2007-69, usnesení soudu prvního stupně jako věcně
správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce nezastoupen advokátem „dovoláním“, v
němž namítá, že posouzení v této věci není odvislé od řešení otázky jeho
způsobilosti k právním úkonům.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení
o přerušení řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61,
případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura
č. 11, ročník 1997, pod poř. č. 88).
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nezakládají přípustnost
dovolání proto, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o přerušení řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Lze tedy uzavřít, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, není přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud proto (aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věty první
o.s.ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003, sešit 6).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu