26 Cdo 40/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně D. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. T.,
zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 18/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2000, č.j. 15 Co 534/99-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 575,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 27.
května 1999, č.j. 16 C 18/99-20, přivolil „k výpovědi z nájmu bytu IV.
kategorie, o třech místnostech o velikosti 12 m2, 14 m2, 12 m2 s
příslušenstvím, v I. patře nádvorního traktu domu č.p. 602, or.č. 25 v
P.“ (dále jen „předmětný byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku,
žalovanému uložil povinnost byt spolu s příslušenstvím vyklidit a vyklizený
předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního
bytu, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 27. července 2000, č.j. 15 Co 534/99-42, rozsudek
soudu I. stupně změnil tak, že žalobu „se žádostí, aby soud přivolil k
výpovědi z nájmu“ předmětného bytu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu I. stupně, který shledal existenci
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. e) obč. zák., když za podstatnou a
rozhodnou považoval „zprávu stavebního odboru OU P., který v lednu 1999 provedl
místní šetření a zjistil, že dvorní trakt je v havarijním stavu… jde o
závady závažné a rozsáhlé, bránící užívání prostor k bydlení,“ odvolací soud
vycházel z názoru, že „aplikace výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. e)
obč. zák. je zpravidla vázána na rozhodnutí stavebního úřadu. Žádné takové
rozhodnutí v souzené věci vydáno nebylo, nebylo ani zahájeno příslušné správní
řízení, takže nelze mít za to, že je prokázána nutnost zmiňovaných
rekonstrukčních prací.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení „§ 238 odst. 1 o.s.ř.“ (správně § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.) s tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve
věci samé. Obecně namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a že také spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnila
tak dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Předně namítá
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když „absence správního
rozhodnutí vedla k zamítnutí žaloby,“ s tím, že v takovémto případě měl
odvolací soud postupovat podle § 135 odst. 2 o.s.ř. a tuto otázku (stavební
povolení k rekonstrukci domu) rozhodnout pro potřeby řízení sám, nebo přerušit
řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) věty prvé o.s.ř. a vyčkat
rozhodnutí příslušného orgánu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. (tzv. jiné
vady řízení) uplatnila námitkou, že odvolací soud „neučinil jediného úkonu,
aby zjistil existenci stavebního povolení“ vydaného stavebním úřadem v Praze 3,
čj. 34298/98/OS/3460/Kab, které nabylo právní moci dne 27.10.1998, a které
dovolatelka přiložila k dovolání, a dále námitkou, že neprovedl navrhované
důkazy (znalecký posudek, resp. videozáznam z místního šetření), kdy by znalec
zhodnotil existenci skutečnosti předpokládané v § 711 odst. 1 písm. e) obč.
zák., nebo videozáznam by ozřejmil stav nemovitosti i „sepis předmětného
zápisu s přednesy zúčastněných.“ Na existenci dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. c) o.s.ř. pak dovolatelka usuzuje z toho, že odvolací soud
nesprávně hodnotil zápis z místního šetření pořízený stavebním odborem
Obvodního úřadu v P., který žalovaný nezpochybnil. V závěru dovolání proto
navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že zápis z místního šetření
sice podepsal, ale toto nebylo podkladem pro žádné rozhodnutí a v žádném
případě ne pro jeho vystěhování. Protože správní řízení nebylo zahájeno, nebylo
ani namístě podle § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přerušit řízení. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „jako správný zamítl.“
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 – dále opět jen
„o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a je
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
o.s.ř. a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z těchto vad
došlo. Vzhledem k ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. byl
dovolací soud vázán při přezkumu napadeného rozhodnutí nejen
rozsahem dovolání, ale také uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila.
Podle § 711 odst. 1 písm. e) obč. zák. může pronajímatel vypovědět
nájem bytu, je-li potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo domem naložit
tak, že byt nelze užívat nebo vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž
provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat. Citované ustanovení tedy
zahrnuje dvě skutkové podstaty daného výpovědního důvodu – jednak situaci, kdy
je dána potřeba naložit s bytem (domem) z důvodu veřejného zájmu jinak, jednak
situaci, kdy byt (dům) vyžaduje kvalifikované opravy.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozhodnutí ze dne 31.8.1998,
sp. zn. 3 Cdon 7/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit
č. 21/1998, pod č. 155), ve věci výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst.
1 písm. e) obč. zák., kdy se jednalo o případ potřeby naložit s bytem
(domem) z důvodu veřejného zájmu jinak, poukázal m.j. na § 54 zák. č. 50/1976
Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – v tehdy platném
znění. Podle tohoto ustanovení stavby a jejich změny (ale také udržovací práce
na nich) lze provádět jen podle stavebního povolení, vydaného stavebním úřadem
ve stavebním řízení (§ 60 a násl. stavebního zákona). Na základě toho pak
dospěl k závěru, že případy změny stavby nebo změny ve způsobu užívání stavby,
předpokládají správní akt stavebního úřadu, a proto i důvod výpovědi z nájmu
bytu podle § 711 odst. 1 písm. e) obč. zák. může být dán jen tehdy, jsou-li
rozhodná tvrzení, obsažená ve výpovědi, doložena příslušným
správním aktem stavebního úřadu podle stavebně právních předpisů (srovnej též
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.1999, sp. zn. 26 Cdo 919/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5/2000, pod č. 51).
S poukazem na výše citované rozhodnutí pak Nejvyšší soud České
republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26.4.2001, sp. zn. 26 Cdo
933/2000, dospěl ke stejnému závěru, tj. že existence správního rozhodnutí o
povolení stavby podle § 66 stavebního zákona je nezbytným předpokladem pro
rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že se opírá o
tvrzení, že byt nebo dům potřebuje opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo
dům delší dobu užívat. Přitom musí jít o potřebu oprav bytu nebo domu k
zachování stávajícího stavebního určení nemovitosti, resp. bytu, tj.
musí jít o stavební opravy či úpravy směřující k zachování bytu pro účely
bydlení.
Od tohoto právního závěru nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v
této věci, a proto ani postup odvolacího soudu podle § 135 odst. 2, resp. § 109
odst. 1 o.s.ř., ve vztahu ke stavebnímu povolení, nepřicházel v úvahu. Dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), je pokládán výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly
ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo jinak nebo
vyplynuly z přednesů účastníků, je z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, nebo věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného (procesního) práva.
Odvolací soud v dané věci z hlediska hmotného práva, tj. z hlediska
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. e) obč. zák.,
považoval za právně významnou existenci správního rozhodnutí o povolení stavby
podle § 66 stavebního zákona, vydaného stavebním úřadem (ve stavebním řízení).
Protože toto rozhodnutí nemohlo být nahrazeno zápisem z místního šetření –
který konečně jako důkaz navržen nebyl a nebyl ani soudem proveden – nejedná se
o důkaz prokazující skutečnosti významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
práva a nelze proto ani namítat, že skutkové zjištění nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř. Není proto nutno se ani zabývat námitkami dovolatelky ohledně hodnocení
místního šetření (přesněji závěrů z něj vyplývajících, uvedených ve sdělení
stavebního odboru Obvodního úřadu Prahy 3) odvolacím soudem.
Nedůvodná je konečně také námitka dovolatelky, že odvolací soud
„neučinil jediného úkonu, aby zjistil existenci stavebního povolení,“ resp. že
neprovedl navrhované důkazy (znalecký posudek, videozáznam). Jak vyplývá z §
241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., je tento důvod dovolání dán pouze tehdy, jedná-li
se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S
ohledem na správný právní názor odvolacího soudu o nutnosti existence
stavebního povolení však neprovedení těchto důkazů nesprávné rozhodnutí za
následek mít nemohlo. Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b)
o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně, přičemž dovolací soud ani jiné dovolatelkou
nenamítané vady řízení nezjistil.
Pokud pak dovolatelka až v dovolání uvádí, že stavební řízení k jejímu
návrhu zahájeno bylo, a dokládá to fotokopií stavebního povolení ze dne
20.10.1998, jde ve věci o novou skutečnost, ke které dovolací soud nemůže
přihlížet. Podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti
a důkazy uplatněné před soudem I. stupně či před soudem odvolacím a pouze z
tohoto pohledu dovolací soud také rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumává. Pro
úplnost však lze uvést, že dovolatelem předložené stavební povolení se netýká
předmětného bytu, ale toliko stavebních úprav přízemí a
kanalizační přípojky k domu, v jehož prvním patře se předmětný byt nachází.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b), c)
a d) o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem,
odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému
vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis
tohoto vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo
zahájeno podáním dovolání dne 20.10.2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000
Sb. – část dvanáctá (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlava
první (Přechodná ustanovení k části první), bod 10. tohoto zákona. Uvedené
náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby – vyjádření k dovolání – v
částce 500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů
advokáta v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 3
citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2001
JUDr. Michal Mikláš , v.r.
předseda senátu