U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně Quintero, a.s., se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z
Poděbrad 1561/9, IČO 02324989, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se
sídlem v Postupicích 58, proti žalovaným 1) R. Š., a 2) J. Š., oběma
zastoupeným Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo
náměstí 1808/3, o zaplacení částky 39.936 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 264/2014, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co
446/2016-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 5. 8. 2014 se žalobkyně
domáhala, aby soud žalovaným uložil povinnost zaplatit jí částku 43.296 Kč s
příslušenstvím z titulu dluhu na nájemném za období od listopadu 2013 do února
2014. V průběhu řízení vzala žalobu v částce 3.360 Kč s příslušenstvím zpět a
řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č.
j. 4 C 264/20114-158, žalobu ohledně částky 39. 936 Kč s příslušenstvím zamítl
(výrok I.) a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 25 Co
446/2016-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 39.936 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, o kterém Nejvyšší soud
České republiky rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalovaných není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné
poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002,
sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl, že žalovaní rozsudek odvolacího
soudu napadají jakoby v celém rozsahu, zastává však s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného
rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu schází v
dovolání jakékoliv odůvodnění (obsah odůvodnění dovolání tvoří převzaté
vyjádření žalovaných k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).