26 Cdo 4066/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M.
S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 15/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 17 Co
57/2007-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 17 Co
57/2007-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
2. listopadu 2006, č. j. 3 C 15/2006-87, vyhověl žalobě a uložil žalovanému
povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt číslo 1 v domě
čp. 664 v Nerudově ulici v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
V projednávané věci řešil soud prvního stupně otázku, zda se žalovaný stal
nájemcem bytu v důsledku přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty první zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006, tj. ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Při posuzování předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné
domácnosti (jako jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění
dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.) vyšel
mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že v předmětném bytě žila jako jeho
nájemkyně s nájemním poměrem na dobu neurčitou babička žalovaného K. F., že
babička žalovaného trpěla závažným onemocněním, že žalobce jako vlastník bytu
nesouhlasil s výměnou předmětného bytu za byt v B., že žalovaný žil původně v
B., že po dohodě s babičkou a se členy dosavadní domácnosti se v březnu 2005
nastěhoval k babičce proto, aby jí pomáhal
a byl jí nablízku a aby vyřešil i otázku svého bydlení, že nebýt onemocnění
babičky, do předmětného bytu by se nenastěhoval, že v březnu 2005 navštívila
babička žalovaného ordinaci ošetřující lékařky v P. a z důvodu zhoršení
zdravotního stavu byla dále léčena v B., že v předmětném bytě užíval žalovaný
jeden pokoj a jeho babička ložnici, že žalovaný babičce pomáhal tak, že uvařil,
vypral, chodil nakupovat, uklízel a babičku vozil k lékaři, že oba dávali
peníze na nájemné a jídlo a jinak si hospodařil každý sám, že starobní a
vdovský důchod byl babičce žalovaného vyplácen v hotovosti na adrese
předmětného bytu, že na den 26. září 2005 měl žalovaný objednán let do L., že
babička žalovaného zemřela a že vypravitelkou jejího pohřbu byla paní M.. Na
tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešlo
právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. proto, že nebyl
naplněn předpoklad jeho žití s nájemkyní bytu (s babičkou) v den její smrti ve
společné domácnosti. V této souvislosti uvedl, že nelze uvažovat o úmyslu
nájemkyně a žalovaného vést trvalé a předem časově neomezené životní
společenství, jestliže se žalovaný do předmětného bytu nastěhoval pouze za
účelem pomoci nemocné babičce a nebýt její nemoci, do bytu by se nenastěhoval;
navíc zde nevzniklo ani hospodářské společenství, hospodařil-li každý z nich se
svými příjmy odděleně. Za této situace – aniž se zabýval naplněností
předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného (§ 706 odst. 1 věta první
obč. zák.) – žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 17 Co 57/2007-106, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
V odůvodnění citovaného rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního
stupně zjistil dostatečně skutkový stav, ale věc nesprávně právně posoudil. Zde
především uvedl, že důvod vedoucí k přistěhování další osoby do bytu nájemce
nemusí být vždy a bez dalšího jediným a určujícím ukazatelem pro trvání
společného bydlení; i tam, kde důvodem přistěhování byla pouze výpomoc nájemci,
může být podle názoru odvolacího soudu „na obou stranách shodná vůle ke
společnému bydlení natrvalo, bez jakéhokoliv časového omezení“. Vzhledem ke
zdravotnímu stavu babičky je v daném případě navíc vyloučena úvaha o „výpomoci
dočasné“; o přechodnou výpomoc v domácnosti – vzhledem ke zjištěnému skutkovému
stavu – v daném případě podle odvolacího soudu ani nakonec nešlo. Kromě toho se
podle ustálené soudní praxe u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč.
zák. (tedy i ve vztahu mezi prarodiči a vnuky) nevyžaduje pro účely vedení
společné domácnosti podmínka spotřebního společenství (jinak vyplývající z
ustanovení § 115 obč. zák.). S přihlédnutím k uvedenému dospěl odvolací soud k
závěru, že je v daném případě naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její
smrti ve společné domácnosti. Dále odvolací soud uvedl, že „výsledky řízení
konečně implikují i závěr, že žalovaný neměl žádný byt, že mu nesvědčilo žádné
tzv. neodvozené užívací právo k jinému bytu. Vyplývá to ze zprávy Českého úřadu
zeměměřičského a katastrálního … a z výpovědi žalovaného …“. Poté uzavřel, že
za této situace se žalovaný stal nájemcem bytu v důsledku přechodu nájmu podle
§ 706 odst. 1 věty první obč. zák.; proto vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o.s.ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. namítl, že odvolací soud „porušil zásadu dvojinstančnosti soudního
řízení“, dovodil-li naplněnost předpokladu neexistence vlastního bytu u
žalovaného přesto, že soud prvního stupně se – z důvodu právního názoru, který
ve věci zaujal – otázkou naplněnosti uvedeného předpokladu nezabýval. Dodal, že
otázka naplněnosti uvedeného předpokladu může být „pro objektivní rozhodnutí ve
věci podstatná“, neboť žalovaný „mohl být nositelem práva nájmu bytu či
společného nájmu bytu, a to za situace, kdy byl rozvedený a nebylo zjištěno,
zda byly vypořádány vztahy společného jmění s jeho bývalou manželkou“.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
zpochybnil správnost právního názoru, že je naplněn předpoklad žití s nájemkyní
v den její smrti ve společné domácnosti. V tomto ohledu především namítl, že
hodlala-li babička žalovaného předmětný byt vyměnit za byt v B., neměla zájem
ho užívat, že v době údajného nastěhování žalovaného do předmětného bytu (v
březnu 2005) byla babička žalovaného předána k léčení do B., kde také zemřela,
že z tohoto důvodu nemohla s žalovaným vytvořit v předmětném bytě trvalé
životní společenství, čemuž odpovídají i výkazy o spotřebě vody a elektrické
energie v bytě, a že názoru o společné domácnosti žalovaného s jeho babičkou
nekoresponduje ani plánovaný odlet žalovaného do A. v září 2005. Z toho podle
dovolatele vyplývá, že zde nejsou dány objektivně zjistitelné okolnosti
svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v bytě žijící žít v
trvalém životním společenství. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo
podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a
4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje
proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Zatímco vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly, dospěl
dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); o této
vadě bude pojednáno až následně.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud
názor, že vedle dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.
uplatnil dovolatel rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z pohledu předpokladů normovaných ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč.
zák. pro účely přechodu nájmu bytu byla v projednávané věci nepochybně právně
významná skutková zjištění související s bydlením žalovaného s babičkou v
předmětném bytě.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na dostatečně zjištěný
skutkový stav věci soudem prvního stupně. Ve skutečnosti se však při posouzení
věci podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. od takto zjištěného skutkového
stavu odchýlil, protože ohledně bydlení žalovaného s babičkou v předmětném bytě
pominul rozhodné skutečnosti, které soud prvního stupně učinil součástí
zjištěného skutkového stavu, neboť byly podle jeho názoru provedenými důkazy
prokázány či vyšly za řízení najevo. S odvolacím soudem se lze jistě ztotožnit
v názoru, že důvod vedoucí k přistěhování další osoby do bytu nájemce nemusí
být vždy a bez dalšího jediným a určujícím ukazatelem pro trvání společného
bydlení. V této souvislosti ovšem nelze bez dalšího přehlédnout právně významné
skutkové zjištění soudu prvního stupně, že babička žalovaného měla být v době
jeho nastěhování do předmětného bytu (v březnu 2005) předána k léčení do B.,
resp. byla dále léčena v B. (kde také zemřela). Podle názoru dovolacího soudu
odvolací soud v této souvislosti dostatečně nevyhodnotil ani výkazy o spotřebě
vody (která byla v roce 2005 /tedy v době, kdy měly v bytě žít dvě osoby/ nižší
než v předcházejících létech, kdy měla v bytě žít pouze babička žalovaného) a
elektrické energie (jejíž spotřeba i při dvou osobách, které měly v bytě žít po
značnou část roku 2005, zůstala prakticky na úrovni předcházejících let, kdy
měla v bytě žít pouze babička žalovaného). Konečně se odvolací soud při
posuzování otázky trvalosti soužití žalovaného s babičkou v předmětném bytě
nezabýval ani otázkou plánovaného odletu žalovaného do V. B. v září 2005, což
má jistě význam pro hodnocení otázky trvalosti soužití žalovaného a jeho
babičky v předmětném bytě.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl proto užit opodstatněně, neboť
odvolací soud při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její
smrti ve společné domácnosti pominul shora uvedená právně významná skutková
zjištění soudu prvního stupně.
Nelze-li pokládat za správná skutková zjištění, resp. skutkové závěry, z nichž
odvolací soud vyšel při posouzení otázky naplněnosti uvedeného předpokladu
podle
§ 706 odst. 1 věty první obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v
uvedených neúplných a tudíž nesprávných skutkových zjištěních, tj. závěr, že na
žalobce právo nájmu bytu přešlo mimo jiné i proto, že byl naplněn předpoklad
žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti.
V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č.
30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o
věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud
učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své
rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc
vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro
změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže
právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní
posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže
učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění
dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i
tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností
(výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která
rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících
(pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací
soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit
dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění
převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem
k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by
odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu
soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo
rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Obdobně vyznívají i závěry rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98,
uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že
skutková zjištění vztahující se k předpokladu neexistence vlastního bytu u
žalovaného nebyla pro soud prvního stupně – vzhledem k právnímu názoru, který
zaujal ve vztahu k předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné
domácnosti – právně významná. Za této situace – s přihlédnutím ke shora uvedené
judikatuře – odvolací soud nemohl taková skutková zjištění učinit (a ani na
nich své měnící /zamítavé/ rozhodnutí založit). Nebyly-li z naznačených důvodů
naplněny podmínky pro převzetí zmíněných skutkových zjištění z rozhodnutí soudu
prvního stupně a nemohlo-li být z týchž důvodů dokazování doplněno až v
odvolacím řízení, nebyly – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto
tento rozsudek podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a věc vrátit podle
§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem
provedení dalších důkazů nutných pro posouzení předpokladu neexistence
vlastního bytu u žalovaného. Pokud tak nepostupoval a naopak rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobci možnost
přezkoumání správnosti dalších skutkových zjištění v odvolacím řízení (na
základě jeho případného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Tím
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Zbývá dodat, že bez právního významu –
avšak v konkrétním řízení za splnění potřebných procesních předpokladů – není
ani dovolací námitka, že žalovaný „mohl být nositelem práva nájmu bytu či
společného nájmu bytu, a to za situace, kdy byl rozvedený a nebylo zjištěno,
zda byly vypořádány vztahy společného jmění s jeho bývalou manželkou“.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích důvodů
a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud České republiky ho zrušil
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu