26 Cdo 413/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Hradec Králové, se sídlem v
Hradci Králové, V Lipkách 894, IČO 00044130, zastoupeného JUDr. Karlem
Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti žalované
MUDr. D. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kadlečkou, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, třída Karla IV 502/23, o uložení povinnosti umožnit přístup do bytové
jednotky a strpět provedení výměny oken, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 9 C 18/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2012, č. j. 21 Co 488/2012-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.178,- Kč k rukám JUDr. Karla Kavalíra, advokáta se sídlem v Hradci Králové,
Buzulucká 431, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 10.
2012, č. j. 21 Co 488/2012-175, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci
Králové, (soud prvního stupně) ze dne 31. 1. 2012, č. j. 9 C 18/2010-146,
kterým uložil žalované umožnit přístup do bytové jednotky v 5. nadzemním
podlaží domu v H. K., části obce M. p., na stavební parcele číslo 2900, v
katastrálním území N. H. K. (dále jen „Bytová jednotka“) a strpět provedení
výměny oken této bytové jednotky za plastová okna s tam uvedenou technickou
specifikací do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení;
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) mj. zjistil, že
žalovaná v průběhu řízení uzavřela s žalobcem dne 26. 5. 2010 smlouvu o převodu
vlastnictví Bytové jednotky (podle § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále jen „ZVB“/), že před uzavřením
této smlouvy byla nájemkyní předmětného bytu a členkou bytového družstva -
žalobce, který byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník Bytové jednotky
a který po převodu Bytové jednotky provádí správu, provoz a opravy domu, že
shromáždění vlastníků rozhodlo dne 11. 5. 2006 o výměně oken v domě, že Bytová
jednotka byla vymezena prohlášením žalobce ze dne 24. 7. 2001 (dále jen
„Prohlášení“), v němž určil, že „vnitřní strana oken“ patří k vlastnictví
Bytové jednotky a že „vnější strana oken“ je společnou částí budovy, stejně
jako svislé a vodorovné nosné konstrukce (železobetonový skelet) a okna
přístupná ze společných částí. Dospěl k závěru, že sestává-li výplň stavebního
otvoru (okno) z pohyblivého okenního křídla a okenního rámu pevně spojeného s
obvodovou konstrukcí budovy, k němuž je okenní křídlo připevněno, nelze
uvažovat o „vnitřní“ a „vnější“ straně okna jako o samostatných věcech, které
by mohly mít rozdílného vlastníka, neboť minimálně okenní rámy nesestávají z
více oddělitelných vrstev a oddělením okenního rámu od stavební konstrukce, do
níž je zazděn, dojde k jeho znehodnocení. Vymezení vlastnictví oken
nepřístupných ze společných částí domu učiněné v Prohlášení proto považoval za
nepřípustné a pro jeho neurčitost v této části za neplatné. V Prohlášení tak
nebylo výslovně určeno, zda jsou okna součástí Bytové jednotky či budovy, a
výslovnou úpravu neobsahuje ani ZVB. Protože okna jsou vždy součástí hlavních
svislých konstrukcí (§ 2 písm. g/ ZVB je třeba chápat v širokém smyslu jako
užívání technických prvků budovy, jejichž výčet je jen demonstrativní),
uzavřel, že jde o součást společných částí domu, aniž by bylo významné hledisko
jejich (ne)přístupnosti pro jednotlivé vlastníky v domě (stejně jako u stropu,
podlah apod.). Zdůraznil, že o výměně oken rozhodlo shromáždění vlastníků
jednotek způsobem předpokládaným v § 11 ZVB, a žalovaná se nemůže bránit jeho
realizaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnila
je § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozsudku spojila s otázkou, zda okna v bytové jednotce nepřístupná ze
společných částí domu jsou součástí této bytové jednotky, nebo společnými
částmi domu určenými pro společné užívání jako součást hlavních svislých
konstrukcí ve smyslu § 2 písm. g) ZVB. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů
a namítala, že neupravuje-li zákon, zda jsou okna součástí bytové jednotky či
společných částí domu, je možný i výklad zákona pro ni příznivější, tedy že
okna přístupná jen z její bytové jednotky jsou součástí této jednotky, a proto
je oprávněna a povinna k jejich údržbě sama z vlastních prostředků. Závěry
soudů ani neodpovídají dikci ustanovení § 2 písm. g) ZVB, podle něhož jsou
„společnými částmi domu části domu určené pro společné užívání…“. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl,
aby dovolání bylo odmítnuto, měl zato, že na řešení otázky, zda jsou okna
společnou částí domu či jednotky, jež nebyla dosud v rozhodnutích dovolacího
soudu řešena, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného
rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy,
z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho
přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12.
2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále
aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla
podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012,
sp. zn. IV.ÚS 1572/11). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem
o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je
proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst.
3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §
241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že okna, i
když jsou přístupná jen z určité bytové jednotky, náleží mezi společné části
budovy. Protože touto otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně
nezabývala, napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a dovolání se tím
stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Podle § 4 ZVB vlastník budovy určuje svým prohlášením prostorově vymezené části
budovy, které se stanou za podmínek stanovených ZVB a v souladu se stavebním
určením bytovými jednotkami (§ 2 písm. h/) a společnými částmi domu (§ 2 písm.
g/). Společné části budovy (domu) vymezuje ZVB v § 2 písm. g) jen
demonstrativně, okna v tomto výčtu nejsou, neoznačuje je však ani výslovně za
součást jednotky. Bude proto vždy záležet, zda vlastník v prohlášení podle § 4
ZVB vymezí okna jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li
prohlášení vlastníka podle § 4 ZVB obsahovat takovéto určení, pak okna patří ke
společné části budovy. Nacházejí-li se totiž okna na chodbách, podestách, v
kočárkárnách, sušárnách apod., jsou přístupná ze společných prostor v domě a je
zjevné, že jsou určeny pro společné užívání, není tak pochyb, že jsou společnou
částí budovy. Protože však i okna přístupná jen z jediné jednotky jsou součástí
vnějšího pláště domu (vnější konstrukce obvodových zdí domu), který lze
nepochybně považovat za společnou část budovy, patří i ony – neurčil-li
výslovně vlastník v prohlášení něco jiného – ke společné části budovy (domu).
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soudu (jehož
správnost dovolatelka nezpochybnila) o neplatnosti Prohlášení v části týkající
se „vnitřní a vnější strany“ oken, je správný a v podrobnostech lze na něj
odkázat.
Jsou-li okna společnými částmi budovy, pak o jejich výměně přísluší rozhodnout
shromáždění společenství vlastníků jednotek, k přijetí rozhodnutí o výměně oken
postačuje podle § 11 odst. 5 věta druhá ZVB souhlas tříčtvrtinové většiny všech
vlastníků jednotek. Usnesení, kterým shromáždění rozhodlo o výměně oken, se
může přehlasovaný vlastník bránit jen postupem uvedeným v § 11 odst. 3 ZVB.
Protože v řízení nebylo tvrzeno, že by takováto žaloba byla u soudu podána,
nemůže být platnost usnesení přijatého dne 11. 5. 2006 shromážděním vlastníků
jednotek, jímž bylo rozhodnuto o výměně oken, posuzována v tomto řízení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010,
uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a
přijaté usnesení zavazuje i dovolatelku, která se po jeho přijetí stala
vlastnicí Bytové jednotky a vstoupila tak práv a povinností svého právního
předchůdce.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
(jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. 6. 2014
(čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb.), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního
soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31
Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem
2.178,- Kč, sestávající z odměny podle § 9 odst. 1, § 7 bod 4. AT ve výši
1.500,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21%
daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 23. července 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu