26 Cdo 4134/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně Mgr. S. D., bytem Praha 1, Míšeňská 92/2,
zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Beroun, Na Kaplance 491/8,
proti žalovaným 1) J. D., bytem P., 2) R. M., bytem P. a 3) V. K., bytem P.,
zastoupeným JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Petrská
1133/6, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 6/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2009, č.j. 16 Co 349/2009-117,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2009, č. j.
16 Co 349/2009-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 11 C 6/2007-87, určil, že výpověď z nájmu žalobkyně k bytu č. 10.1 o dvou
pokojích, kuchyni a příslušenství v k. ú. M. S. (dále jen „předmětný dům“,
resp. „dům“ a „předmětný byt“, resp. „byt“ ) ze dne 26. 11. 2006 je neplatná;
dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že
žalované 1) a 3) a právní předchůdkyně žalované 2) J. K. daly (jako
spoluvlastnice předmětného domu) žalobkyni (nájemkyni předmětného bytu) dne 26. 11. 2006 výpověď z nájmu bytu dle § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku ve
znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) z
důvodu, že byt neužívá (dále též jen „Výpověď“), že Výpověď obsahovala poučení
o možnosti podat žalobu na určení její neplatnosti, jakož i výpovědní lhůtu, že
byla doručena žalobkyni dne 1. 12. 2006, a to na adresu jejího pobytu ve V. B.,
kde je od 3. 5. 2004 zaměstnána u firmy RB D. LTD v D., že se několikrát ročně
zdržuje rovněž v České republice, že dne 1. 9. 2007 uzavřela manželství s T. R
Ch. D., kterého odhlásila z předmětného bytu k 31. 12. 2006, že od roku 2007
bydlí v bytě M. Š. se svou přítelkyní a že žalované vyjádřily nesouhlas s
podnájem bytu další osobě. Dospěl k závěru, že Výpověď obsahuje všechny
nezbytné náležitosti, které předepisuje zákon, a že byla žalobkyni rovněž řádně
doručena, neboť se dostala do sféry její dispozice a měla tak možnost seznámit
se s jejím obsahem. Dále se zabýval naplněním uplatněného výpovědního důvodu ke
dni dání Výpovědi, tj. k 26. 11. 2006. Uzavřel, že není dán, neboť zahraniční
pracovní pobyt žalobkyně je vážným důvodem, pro který byt pravidelně neužívá,
resp. jej užívá toliko občas. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
13. 11. 2009, č. j. 16 Co 349/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Konstatoval, že žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně
uzavřela dne 1. 9. 2007 manželství s T. D., čímž oběma podle kogentního
ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. vznikl společný nájem předmětného bytu
manžely, přičemž není nutné, aby spolu trvale žili či vedli společnou domácnost
v předmětném bytě. Žalobkyně sice byla v době dání Výpovědi, jakož i v době
podání žaloby na určení neplatnosti Výpovědi výlučnou nájemkyní bytu, avšak v
průběhu řízení toto postavení ztratila; bylo tedy na ní, aby před soudem
prvního stupně navrhla vstup svého manžela do řízení jako dalšího žalobce,
popř. žalovaného ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. (viz rozsudky Nejvyššího
soudu sp.zn. 26 Cdo 2920/2005 a sp.zn. 26 Cdo 2782/2005), což však neučinila. Nedostatek aktivní věcné legitimace se pokusila zhojit až v průběhu odvolacího
řízení, kdy po poučení odvolacím soudem (že bude posuzována rovněž otázka věcné
legitimace) navrhla, aby do řízení na straně žalující přistoupil T. D. jako
další účastník podle § 92 o. s. ř. Odvolací soud však její návrh zamítl, neboť
ustanovení § 92 o. s. ř. v odvolacím řízení neplatí (§ 216 odst. 1 o. s.
ř.), a
dodal, že uvedený nedostatek věcné legitimace by ostatně nebylo možno zhojit
ani postupem podle § 107a o. s. ř., neboť ke vzniku práva společného nájmu bytu
došlo již za řízení před soudem prvního stupně, nikoliv po vydání jeho
rozhodnutí, „přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně není vydáno v řízení podle
§ 120 odst. 2 o. s. ř, tedy nepodléhá přezkumu v systému tzv. úplné apelace“. Ostatně takovýto návrh ani nebyl učiněn. Odvolací soud proto s ohledem na
nedostatek věcné legitimace spočívající v tom, že účastníkem řízení nebyl
společný nájemce bytu T. D., žalobu zamítl, aniž se zabýval dalšími odvolacími
námitkami žalovaných vztahujícími se k otázce naplnění uplatněného výpovědního
důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu
soudu, že nesprávně právně posoudil otázku vzniku společného nájmu bytu manžely
a chybně zamítl návrh na vstup jejího manžela do řízení. Uvádí, že podmínka
stanovená v § 703 odst. 3 obč. zák. se uplatní na základě analogie i v
případech, jež upravuje § 704 odst. 1 obč. zák (viz na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002). Dále vytýká odvolacímu
soudu, že postupoval v rozporu s občanským soudním řádem, když odmítl její
návrh, aby do řízení vstoupil jako další žalobce její manžel, čímž řízení
zatížil vadou, jejímž důsledkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvádí, že
obecně odvolací soud sice nemůže s ohledem na systém neúplné apelace přihlížet
k novým skutečnostem a důkazům, které byly uplatněny v rozporu s ustanovením §
205a odst. 1 a § 211a o. s. ř. V daném případě však nebylo zapotřebí uplatňovat
nové skutečnosti či důkazy, protože uzavření manželství bylo prokázáno (oddacím
listem) již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud měl proto vstup
jejího manžela do řízení připustit, čímž by byl zhojen nedostatek její aktivní
věcné legitimace (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 301/2005). Nesouhlasí rovněž s tím, že její návrh posoudil dle § 92
o. s. ř., nikoliv dle § 107a o. s. ř. s tím, že měl v souladu s ustanovením §
41 odst. 2 o. s. ř. posuzovat tento úkon podle obsahu, nikoliv podle toho, jak
je označen, a to i s ohledem na to,
že při formulaci návrhu na vstup právního nástupce v dané věci nebylo možné
použít znění § 107a o. s. ř., v němž se hovoří o vstupu na místo dosavadního
účastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 130/2006 publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 87/2007). Uvádí, že ostatně z
obecného pohledu není žádný důvod, proč by se měl její manžel účastnit řízení o
určení neplatnosti Výpovědi, jehož výsledkem je pouze deklaratorní rozhodnutí
nemající vliv na vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, a liší se tak v tomto
směru o řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde je naopak nezbytné,
aby se rozhodnutí vztahovalo na všechny nájemce. Navrhla, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení stanovené v § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. I když dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze její dovolací námitky – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o. s. ř.) – podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež ostatně výslovně uplatňuje.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že v dané věci jde o
nedostatek aktivní věcné legitimace, neúčastní-li se řízení o neplatnost
Výpovědi též manžel žalobkyně jako společný nájemce předmětného bytu, a že
uvedený nedostatek nebylo možno zhojit (z důvodů uvedených v odůvodnění jeho
rozhodnutí) v odvolacím řízení.
Uvedený závěr dovolatelka zpochybňuje zejména prostřednictvím námitky, že jí
a jejímu manželovi nevzniklo právo společného nájmu bytu.
Podle § 704 odst. 1 obč. zák. stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před
uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením
manželství.
Jak správně uvedl odvolací soud, uvedené ustanovení je ustanovením kogentním.
Pokud pak dovolatelka v této souvislosti poukazuje na názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, podle
něhož ve výjimečných případech společný nájem bytu uzavřením manželství
nevznikne, a vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval okolnostmi, jež by mohly
jeho vznik v dané věci vyloučit, není takováto výtka na místě, neboť takovéto
mimořádné okolnosti nebyly v řízení tvrzeny.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, i v tom, že řízení o neplatnost výpovědi z
nájmu bytu se musí účastnit oba manželé, společní nájemci bytu, jinak nemůže
být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněný pod R 34/2010 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že i v podmínkách řízení o neplatnost
výpovědi z nájmu bytu se uplatní právní názor, přijatý za účinnosti občanského
zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 ve vztahu k řízení o přivolení k výpovědi
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo
130/2006, uveřejněný pod R 87/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
a rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn.
26 Cdo 1230/2006, 26 Cdo 1231/2006), podle něhož výpověď z nájmu bytu daná
nájemci předtím, než uzavřel manželství (než vznikl společný nájem bytu
manžely) má bez dalšího účinky též vůči pozdějšímu manželu – společnému
nájemci; nastane-li změna práva výlučného nájmu bytu na společný nájem bytu
manžely v řízení o přivolení k výpovědi (nyní v řízení o neplatnost výpovědi),
je třeba na postavení druhého manžela aplikovat ustanovení § 107a
o. s. ř.
Odvolací soud však pochybil, pokud dospěl k závěru, že v dané věci nelze
nedostatek věcné legitimace odstranit v odvolacím řízení, neboť návrh na postup
podle § 107a o. s. ř. nebyl v odvolacím řízení učiněn (bylo navrženo
přistoupení podle § 92 o. s. ř., což zákon nedovoluje), a i kdyby zde takovýto
návrh byl, bránila by jeho vyhovění okolnost, že ke vzniku společného nájmu
došlo v řízení před soudem prvního stupně, jehož rozhodnutí nepodléhá přezkumu
v systému tzv. úplné apelace.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp.
zn. 31 Odo 301/2005, uveřejněné pod C 3574 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, dále usnesení ze dne 15. 6. 2006, sp.zn. 22 Cdo 1267/2006 a ze dne 21.
2. 2008, sp.zn. 32 Cdo 4355/2007) se procesní nástupnictví podle § 107a o. s.
ř. uplatní také v odvolacím řízení. Přezkoumává-li však odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně v systému tzv. neúplné apelace (§ 205a
o. s. ř.) uplatní se toto procesní nástupnictví, jen jestliže právní
skutečnost, z níž je dovozován přechod práva nebo povinnosti, nastala po
rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo nastala sice za řízení před soudem
prvního stupně, avšak jen za předpokladu, že k uplatnění procesního
nástupnictví není potřebné v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti,
popřípadě důkazy nebo jsou-li tyto nové skutečnosti a důkazy způsobilým
odvolacím důvodem podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.
V projednávané věci zástupce žalobkyně u odvolacího jednání, konaného dne
12. 11. 2009 (čl. 114 verte spisu), po poučení ze strany odvolacího soudu (že
důvodnost žaloby bude posuzována i z hlediska aktivní věcné legitimace se
zřetelem k tomu, že žalobkyně uzavřela manželství) navrhl, aby „…jako druhý
žalobce do řízení přistoupil manžel žalobkyně…“. I když tento návrh formuloval
s poukazem na ustanovení § 92 o. s. ř., bylo na místě, aby odvolací soud tento
úkon posoudil podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako návrh na vstup manžela
žalobkyně jako dalšího žalobce z důvodu právního nástupnictví podle § 107a o.
s. ř., a i to s ohledem na to, že ohledně uzavření manželství žalobkyně nebylo
nutno provádět další dokazování (jak sám uvedl odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku, byl takovýto důkaz proveden již před soudem prvního stupně). Za
tohoto stavu, i když jde v dané věci o řízení, v němž se neuplatní systém tzv.
úplné apelace, nebyl – se zřetelem k výše uvedenému – postup podle § 107a o. s.
ř. vyloučen.
Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, není jeho právní
posouzení věci správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3
věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. V něm bude vázán právním
názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve
spojení s § 226 odst. o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu