26 Cdo 4184/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a/ Z. D. a b/ M. D., obou M. p. B., zastoupených
JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 3 – Vinohrady, Libická
1832/5, proti žalovanému JUDr. F. P., J., o žalobě žalovaného na obnovu řízení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 289/2009, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014, č. j.
53 Co 90/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč k rukám JUDr. Stanislava
Pavelky, advokáta se sídlem Praha 3 – Vinohrady, Libická 1832/5, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11.
října 2011, č. j. 60 C 289/2009-93, zastavil řízení ohledně tam specifikovaného
poplatku z prodlení a ohledně částky 1.722,78 Kč s tam specifikovaným poplatkem
z prodlení (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů
od právní moci rozsudku částku 30.272,50 Kč s tam specifikovaným poplatkem z
prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K
odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17. května 2012, č. j. 53 Co 52/2012-116, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně s výjimkou výroku I. (který nebyl odvoláním napaden) potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků. Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j.
26 Cdo 839/2013-140, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací odmítl
dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu a rozhodl o
nákladech dovolacího řízení účastníků.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 21. listopadu 2013, č. j.
60 C 289/2009-171, zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení a rozhodl o
nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze
dne 28. dubna 2014, č. j. 53 Co 90/2014-187, citované usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobci
prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili. Dovolací soud dospěl k
závěru, že z posléze uvedených důvodů není dovolání přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř., avšak podle § 238
odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením,
v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o
pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 (o. s. ř.); k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolací soud zastává názor, že
i za současné úpravy přípustnosti dovolání se peněžitý limit upravený v
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. uplatní, a to i vzhledem k
návaznosti citovaného ustanovení na ustanovení § 237 o. s. ř., i v případě
dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení ohledně
peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu
z 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod č. 85/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 25. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo
2085/2014).
V projednávané věci se dovolatel podle obsahu žaloby (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
domáhal obnovy řízení v části, v níž mu bylo rozsudkem soudu prvního stupně ve
spojení s rozsudkem odvolacího soudu uloženo zaplatit žalobcům částku 30.272,50
Kč (s příslušenstvím, k němuž se při posouzení otázky přípustnosti dovolání
nepřihlíží), tj. částku nepřevyšující 50.000,- Kč, přičemž nejde o žádnou z
výjimek upravených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Z uvedeného
vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst.
2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu