USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované M. J., zastoupené JUDr. Michaelem Zvárou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Eberlova 1465/4, o zaplacení částky 52 740 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 202/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 30 Co 215/2023-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 259,- Kč k rukám JUDr. Michaela Zváry, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 5, Eberlova 1465/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že po skončení nájmu ke dni 31. 7. 2021 dále užívala byt žalobce a hradila za něj dosavadní nájemné 5 140 Kč, ačkoliv tržní nájemné činilo minimálně 11 000 Kč. V rozsahu rozdílu mezi žalovanou hrazenou částkou a tržním nájemným (tj. 5 860 Kč měsíčně) se žalovaná podle žalobce v období od srpna 2021 do dubna 2022 bezdůvodně na jeho úkor obohacovala.
2. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 30 Co 215/2023-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 C 202/2022-48, jímž byla žaloba
3. Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že za dobu, kdy žalovaná byt užívala po skončení práva nájmu, je podle § 2295 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), povinna hradit náhradu, jejíž výši zákonodárce stanovil v částce odpovídající dosud sjednanému nájemnému. Tuto náhradu za bezesmluvní užívání bytu žalovaná již uhradila, neboť za dobu po skončení nájmu do doby vyklizení bytu platila stále sjednané nájemné. Smluvní nájemné nepovažoval za rozporné s dobrými mravy jen proto, že bylo zásadně nižší než nájemné tržní. Je-li výše náhrady za užívání bytu za situace neodevzdání bytu po skončení nájmu upravena § 2295 o. z. (lex specialis), pak nepřichází v úvahu posuzovat tuto náhradu podle zásad o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. o. z.
4. Dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předloženou otázku výkladu ustanovení § 2295 o. z. vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v této věci.
5. V rozsudku ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněném pod číslem 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stížnost proti němu odmítl Ústavní soud usnesením zde dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3230/19), Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného (§ 2249 o. z.) nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá. Jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona a který vychází ze skutečnosti, že nájemce, ačkoliv již nájem skončil, pokračuje v užívání bytu (není přitom významné jakým způsobem), pronajímatel s ním tak nemůže po tuto dobu disponovat a pronajmout ho jinému nájemci, který by platil nájemné. Na rozdíl od předchozí právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se již náhrada pronajímateli neodvíjí od bezdůvodného obohacení nájemce, ale rozhodujícím hlediskem je naposledy sjednané (či soudem stanovené) nájemné [srov. Kabelková, E., Selucká, M.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 480]. Úpravou § 2295 o. z. přitom není dotčeno právo pronajímatele domáhat se úhrady částek za nájemcem přijaté služby jako bezdůvodného obohacení.
6. V projednávané věci odvolací soud z uvedených závěrů vyšel, jestliže uzavřel, že za dobu, kdy žalovaná byt užívala, aniž by jí svědčilo právo nájmu, je podle § 2295 o. z. povinna hradit pouze náhradu, jejíž výši zákonodárce stanovil v částce odpovídající dosud sjednanému nájemnému, a je bez významu, zda v rozhodné době bylo tržní nájemné vyšší.
7. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
8. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 3. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu