26 Cdo 4203/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně H. B., bytem P., zastoupené JUDr. Zdeňkem
Jankovským, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 15, proti žalovaným 1) J.
U., bytem P., a 2) D. U., bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Athanassiosem
Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 19, o zaplacení částky
162.988,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 20 C 152/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. června 2011, č. j. 19 Co 216/2011-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 162.988,30 Kč s
příslušenstvím představující dlužnou částku za odběr vody v níže specifikovaném
bytě (celkem 158.629,30 Kč) a náklady, jež jí vznikly v souvislosti s ověřením
měřidel vodoměrů (celkem 4.359,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 3. 2011, č.
j. 20 C 152/2010-71, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od
právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 162.988,30 Kč s poplatkem z
prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 158.629,30 Kč od 1. 5. 2010 do
zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22.
6. 2011, č. j. 19 Co 216/2011-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal
zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 24. 4. 2009 nájemní smlouvu na
dobu určitou od 1. 5. 2009 do 30. 4. 2010, jejímž předmětem byl byt nacházející
se v domě žalobkyně v P., (dále též jen „Smlouva“ a „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že při převzetí bytu žalovanými dne 24.
4. 2009 byl do protokolu o převzetí bytu zapsán stav měřidel médií, a to včetně
vodoměrů, který stvrdili svým podpisem, že Pražské vodovody a kanalizace, a.
s., vyúčtovaly dne 24. 11. 2009 žalobkyni nedoplatek vodného a stočného za celý
dům za období od 26. 2. 2009 do 19. 11. 2009 v částce 212.734,- Kč, jenž
představovala spotřebu vody v rozsahu 4.031 m3 (a stočné v tomtéž rozsahu) a že
žalobkyně vyúčtovanou částku uhradila. Vzhledem k tomu, že naměřený odběr vody
v předmětném domě byl oproti jiným rokům trojnásobný, byla provedena kontrola
úniku vody v domě s negativním výsledkem a následně též kontrola a odečet
spotřeby u jednotlivých nájemců bytů, včetně bytu žalovaných a že 2. žalovaná
podepsala protokol o stavu vodoměru v bytě. Hlavní vodoměr v domě byl z podnětu
žalobkyně ověřován autorizovaným metrologickým střediskem a bylo konstatováno,
že splňuje všechny požadavky; pokud jde o vodoměr v předmětném bytě, jeho
certifikace sice již v roce 2008 skončila, nicméně při třech opakovaných
měřeních, provedených metrologickým střediskem, byly jejich výsledky správné.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který s ohledem k uvedeným
zjištěním, jakož i k dalším provedeným důkazům dospěl k závěru, že žalovaní
skutečně odebrali množství vody naměřené na vodoměru v bytě, a že žaloba je
důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod
uvedli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Namítají, že soudy
obou stupňů nerespektovaly jednak ustanovení § 7 odst. 1 a odst. 2 písm. a)
vyhlášky č. 262/2000 Sb., které jasně vymezují podmínky, za nichž lze stanovené
měřidlo užívat v souladu se zákonem, a dále rovněž ignorovaly Osvědčení o
výsledku ověření ze dne 23. 2. 2010 (podle § 11 odst. 4 zákona č. 505/1990
Sb.), jež v této souvislosti citují. Vyjadřují přesvědčení, že bylo povinností
žalobkyně zajistit, aby při předání bytu bylo ,,vše“ v pořádku a uvádějí, že
dané měřidlo bylo – v době, kdy jim byl byt předán – užíváno v rozporu se
zákonem. Jsou toho názoru, že z posléze uvedeného důvodu se proto nelze
dovolávat naměřených hodnot spotřeby vody, jež navíc považují za evidentně
nesprávné a nevěrohodné. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinili návrh
na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo
zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního
soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé výslovně neoznačili otázku, s níž spojují zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) pak vyplývá,
že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že spotřebovali
žalobkyní vyúčtovanou teplou a studenou vodu. I když formálně uplatňují
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jejich námitky naplňují obsahově dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však dovolací soud (jak je již výše uvedeno) při posuzování
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží. Jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud učinil svůj skutkový
závěr o spotřebě vody v předmětném bytě na základě důkazů, provedených soudem
prvního stupně, nikoliv toliko z údajů na vodoměru v bytě. Vypořádal se přitom
i s námitkou, opakovaně vznášenou dovolateli i v dovolání, že jde o vodoměr s
prošlou certifikací; v tomto směru proto dovolací soud odkazuje na odůvodnění
jeho rozsudku. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a o
skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení
náklady, na jejichž náhradu by měla jinak právo vůči žalovaným, jejichž
dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu