26 Cdo 423/2001, 26 Cdo 1212/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyň A/ M. K., a B/ D. H., proti žalovaným 1) A. L., a 2) V. L., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 20/97, o dovolání žalovaných proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 22 Co 382/99-69, a ze dne 31. března 2000, č. j. 14 Nc 136/2000-99, takto:
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 22 Co 382/99-69, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2000, č. j. 14 Nc 136/2000-99, se zastavuje.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud\") usnesením ze dne 30. září 1999, č. j. 22 Co 382/99-69, zrušil usnesení ze dne 4. března 1999, č. j. 10 C 20/97-58, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozhodl, že řízení se nepřerušuje. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil přesto, že návrh žalovaných na přerušení řízení nepokládal – z důvodů uvedených v napadeném usnesení – za důvodný. Dovodil totiž, že neshledá-li soud důvody pro přerušení řízení, pak v řízení pokračuje, aniž rozhodne o návrhu účastníka na přerušení řízení; až v konečném rozhodnutí vysvětlí, proč řízení nepřerušil.
Usnesením ze dne 31. března 2000, č. j. 14 Nc 136/2000-99, Městský soud v Praze rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 V. V. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 20/97.
Proti citovaným usnesením Městského soudu v Praze podali samotní žalovaní dovolání, které následně prostřednictvím svého advokáta řádně doplnili. V dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. ( dále jen „o.s.ř.\"). Navrhli, aby napadená usnesení byla zrušena a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byla-li napadená rozhodnutí vydána dne 30. září 1999 a 31. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (oběma žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se ve vztahu k usnesení odvolacího soudu ze dne 30. září 1999, č. j. 22 Co 382/99-69, zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ustanovením § 238a a § 239 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 238a o.s.ř. v dané věci nejde. Citované ustanovení totiž upravuje přípustnost dovolání proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu pouze v jediném případě. Jde o situaci, kdy odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil, popřípadě věc postoupil orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O tento případ však v dané věci evidentně nejde. Lze uzavřít, že podle § 238a o.s.ř. dovolání v daném případě přípustné není.
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle citovaných ustanovení nemůže být dovolání přípustné především proto, že napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením potvrzujícím, a dále také proto, že není usnesením ve věci samé. Pojem „věc sama\" je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě je však věcí samou nárok na vyklizení bytu, o němž doposud rozhodnuto nebylo.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání, směřující proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. září 1999, č. j. 22 Co 382/99-69, podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesením ze dne 31. března 2000, č. j. 14 Nc 136/2000-99, rozhodoval Městský soud v Praze o vyloučení soudkyně soudu prvního stupně podle § 16 odst. 1 věty první o.s.ř. nikoli jako soud odvolací, nýbrž jako nadřízený soud (ve vztahu k soudu prvního stupně). Pojem „nadřízený soud\", je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních, a s pojmem „odvolací soud\" jej tudíž zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy krajský soud (v daném případě Městský soud v Praze) o vyloučení soudce soudu prvního stupně, nelze jeho rozhodnutí pokládat za rozhodnutí odvolacího soudu. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97).
Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2000, č. j. 14 Nc 136/2000-99, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Miroslav F e r á k,v.r.
předseda senátu