26 Cdo 4243/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté, ve věci žalobkyně SPQR, s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Nádražní 755/47, IČO 25889010, zastoupené Mgr. Jiřím Kubíčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovanému Svazu klubů
mládeže, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, IČO 69368813, zastoupenému Mgr.
Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, o zaplacení
částky 1.330.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 18 C 11/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. června 2013, č. j. 51 Co 127/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 16. 892,- Kč k rukám Mgr. Pavla Hubálka, advokáta se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 51 Co
127/2013-183, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně)
ze dne 14. 9. 2012, č. j. 18 C 11/2010-150, kterým bylo rozhodnuto, že základ
žalobního nároku je „po právu“ a o výši nároku a nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku, tak, že žalobu o zaplacení částky 1.330.757,-
Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně
na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu § 107 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
promlčen, avšak na rozdíl od něj nepovažoval žalovaným vznesenou námitku
promlčení za rozpornou s dobrými mravy ( § 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II,
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), jej neshledal podle ustanovení § 237 o. s. .ř. přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak. Otázkou, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, kterou
dovolatelka nastolila, se dovolací soud zabýval a opakovaně vyslovil názor, že
dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích
je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které
se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým
mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto
práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči
němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí
doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by
výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem
umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení
vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší
a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva,
který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o zneužití tohoto
subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v
rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník
2000, pod číslem 126).
O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit
druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž
je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za
nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom
musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak
významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit
námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Dovodil-li v daném případě odvolací soud, že se nejedná o rozpor vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy, neboť žalobkyně uzavírala nájemní smlouvu v
době probíhajícího sporu o určení vlastnictví a minimálně od počátku roku 2008
jí bylo známo, že žalovaný (jehož vlastnictví k domu, v němž se nacházely
žalobkyní užívané prostory, bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze
dne 12. 3. 2007, č. j. 31 C 403/2004-441 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501) vznik jejího nájemního
práva neuznává a její nárok na úhradu vynaložených investic odmítá, je jeho
rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není
naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena
přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud
dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.