26 Cdo 4306/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., v právní věci žalobce Mgr. I. P., proti žalované D a K správa, s.r.o., se
sídlem v Praze 2, Belgická 130/32, identifikační číslo osoby: 27120546,
zastoupené JUDr. Evou Pulzovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, U Cikánky 909,
o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 9 C 345/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 55 Co 445/2010-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 55 Co
445/2010-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, č.
j. 9 C 345/2006-60 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 9. 2007, č. j. 9
C 345/2006-15, kterým žalobu zamítl, Městský soud v Praze zrušil usnesením ze
dne 30. 9. 2008, č. j. 55 Co 185/2008-35), rozhodl, že „jednostranné zvýšení
nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., provedené žalovanou dne 30. 8. 2006, je
neplatné“ a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování zjistil, že
dne 17. 8. 1984 (na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v Praze
6 ze dne 19. 7. 1984 o schválení dohody o výměně bytů) uzavřel žalobce dohodu o
užívání bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu čp. 159, č.o.
6, v P., Bělohorská ulice (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“), že jako
vlastník domu, v němž se byt nachází (dále též jen „dům“), je v katastru
nemovitostí zapsána M. K., která dne 1. 6. 2004 zmocnila žalovanou k vykonávání
správy domu a ke všem úkonům, které budou se správou domu spojeny ve smyslu
obstaravatelské smlouvy, uzavřené téhož dne a která dne 24. 6. 2005 zemřela a
že dědické řízení není doposud skončeno. Dále zjistil, že žalovaná (po smrti M.
K.) rozhodla dne 30. 8. 2006 s odkazem na zákon č. 107/2006 Sb., o
jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006
Sb.“), o jednostranném zvýšení nájemného z předmětného bytu s účinností od 1.
1. 2007, rozhodnutí doručila žalobci dne 18. 9. 2006. Na základě těchto
zjištění dospěl k závěru, že plná moc, kterou M. K. dala žalované, zanikla její
smrtí, že jednostranné zvýšení nájemného učiněné více než rok poté, nelze
považovat za neodkladný úkon ve smyslu § 33b odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Zákon
č. 107/2006 Sb. navíc nabyl účinnosti až po smrti M. K., jednostranné zvýšení
nájemného je jen fakultativní, žalovaná „nemohla ani vědět“, zda by M. K. této
možnosti vůbec využila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18.
1. 2011, č. j. 55 Co 445/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od
soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal, dospěl k závěru, že
jednostranné zvýšení nájemného ze dne 30. 8. 2006 bylo neodkladným právním
úkonem, v případě nečinnosti žalované by zmocnitelce (s ohledem na složitý
průběh dědického řízení) vznikla škoda, a to ušlý zisk a došlo by tak k újmě na
jejich právech; přihlédl i k tomu, že pronajímatel byl podle § 3 odst. 2 zák.
č. 107/2006 Sb. oprávněn zvýšit nájemné jedenkrát ročně, nikoli však zpětně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil ho podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že jednostranně zvýšit nájemné je
oprávněn jen pronajímatel, nikoliv správce nemovitosti, že mezi neodkladné
úkony nelze zařadit jednání, k němuž došlo více než rok od úmrtí M. K. (zmocnitelky) a k němuž žalovanou ani nikdy nezmocnila. Má za to, že nebyli-li
znám okruh dědiců po zemřelé M. K., mohl být soudem ustanoven správce dědictví. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, vyvracela
správnost dovolacích námitek a navrhla „potvrzení“ napadeného rozsudku. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona
projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti
právního názoru, že M. K. zmocnila dne 1. 6. 2004 žalovanou i k jednostrannému
zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., a že žalovaná byla oprávněna
učinit tento úkon i po její smrti dne 24. 6. 2005, neboť se jednalo o
neodkladný právní úkon podle § 33 b odst. 6 obč. zák. Podle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, jež nebyla v dovolacím
řízení zpochybněna, M. K., vlastnice domu, zmocnila žalovanou ke správě domu a
vymezila rozsah této správy, dne 24. 6. 2005 zemřela a dopisem ze dne 30. 8. 2006 oznámil žalovaný žalobci, že mu jako pronajímatel s účinností od 1. 1. 2007 jednostranně zvýšil nájemné podle zákona č.
107/2006 Sb., dědické řízení v
té době skončeno nebylo a byl sporný okruh dědiců. Smrtí M. K. plná moc zanikla (§ 33b odst. 2 věta prvá zákona obč. zák.). Podle
§ 33b odst. 6 obč. zák. byl po její smrti zmocněnec (žalovaná) povinen učinit
jen to, co nesneslo odkladu tak, aby zmocnitelka nebo její právní nástupci
neutrpěli újmu na svých právech. Takto učiněné úkony mají stejné právní účinky,
jako kdyby zastoupení ještě trvalo, pokud neodporují tomu, co nařídil zmocnitel
nebo jeho právní nástupci (§ 33b odst. 6 věta druhá obč. zák.). Toto ustanovení
sice neobsahuje žádné časové omezení, které by limitovalo možnost zmocněnce
učinit právní úkon za zemřelého zmocnitele, musí však jít o úkon neodkladný. Předpokladem neodkladnosti úkonu je újma na právech zemřelého zmocnitele či
jeho právních nástupců v případě jeho neučinění. Zvýšení nájemného více než rok
po smrti pronajímatele, nelze za takovýto neodkladný úkon považovat, a to ani v
případě, že dědické řízení v té době nebylo skončeno a nebylo zřejmé, kdo je
jeho právním nástupcem, nezvýšením nájemného k újmě na právech zmocnitelky, ani
jejich právních nástupců ve smyslu § 33b odst. 6 obč. zák., nedojde. Důvodná je i dovolací námitka, že žalovaná nebyla podle plné moci, kterou jí
dala M. K., ani za jejího života k jednostrannému zvýšení nájemného zmocněna. Zmocnění k takovémuto úkonu totiž neobsahuje ani plná moc ze dne 1. 6. 2004,
ani smlouva o obstarávání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností
z téhož dne. Podle nich nebyla žalovaná oprávněna ani k uzavírání nájemních
smluv (nebo jejich změně) bez schválení pronajímatelkou.
Právní posouzení věci není tedy co do řešení otázek, na nichž napadené
rozhodnutí spočívá, správné, Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o
nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu