26 Cdo 4320/2019-158 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně BEVI Praha spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Braunova 2535/4, IČO 25674536, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, za účasti vedlejšího účastníka Asociace provozovatelů parkovišť na území hl.m. Prahy, z. s., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Malešická 2679/49, IČO 75041936, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 189/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 20 Co 258/2019-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Petry Buzkové, advokátky se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 10. 10. 2019, č. j. 20 Co 258/2019-109, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2019, č. j. 13 C 189/2018-70, jímž zamítl žalobu na určení, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 8. 11. 2017 (dále též jen „Výpověď) je neoprávněná a neplatná, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že žaloba na určení neoprávněnosti (neplatnosti) Výpovědi není důvodná, je v konečném důsledku v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019 (týkajícím se skutkově obdobné věci), formuloval a odůvodnil závěr, že smlouva o nájmu části pozemní komunikace (parkoviště) uzavřená do 31. 12. 2013 za účelem provozování veřejného střeženého parkoviště pro osobní automobily (o niž se jednalo i v projednávané věci) nemá znaky pachtu a po 1.
1. 2014 se ve smyslu § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posuzuje jako smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. o. z.). Jestliže si strany takové smlouvy sjednaly možnost vypovědět ji v tříměsíční výpovědní době (v souladu s ustanovením § 678 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), je třeba na toto ujednání po změně právní úpravy nahlížet jako na ujednání, jímž se odchýlily od dispozitivní úpravy § 2312 o.
z. Dohodly-li se na možnosti výpovědi bez uvedení důvodu, výpověď nemusela obsahovat žádný výpovědní důvod ani žádné zvláštní náležitosti. V projednávané věci účastníci uzavřeli dne 1. 10. 1999 (ve znění dodatku ze dne 17. 5. 2005) smlouvu o pronájmu části pozemní komunikace (parkoviště) – dále jen „Smlouva“, jež obsahovala i ujednání o možnosti vypovědět ji ve tříměsíční výpovědní době bez uvedení důvodu. Žalovaný v souladu s tímto ujednáním dal žalobkyni Výpověď, uvedl v ní, jaký nájemní vztah je vypovídán a jaká je výpovědní doba.
Odvolací soud sice nesprávně posoudil Smlouvu jako smlouvu pachtovní a uzavřel, že – vzhledem k tomu, že je třeba postupovat podle právní úpravy do 31. 12. 2013 – se žalobkyně nemůže domáhat přezkumu oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z., přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení neshledal, přesto je jeho závěr o nedůvodnosti žaloby na určení neoprávněnosti (neplatnosti) Výpovědi v konečném důsledku věcně správný. Výpověď je totiž třeba považovat za platnou - byla dána v souladu s ujednáním ve Smlouvě, je z ní zřejmé, jaký nájem je vypovídán, jakož i trvání výpovědní doby, a žádné zvláštní náležitosti vyžadovány nejsou - žaloba na určení její neoprávněnosti proto není důvodná.
Námitkami, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky odůvodnění rozhodnutí, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s.
ř.; k vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Namítanou vadou ostatně řízení netrpí, neboť rozsudek odvolacího soudu splňuje náležitosti stanovené § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., odvolací soud své právní závěry dostatečně odůvodnil. Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelky podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu