26 Cdo 4337/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného STRODEN MANAGEMENT LIMITED, se sídlem v Parou 1A, P.C. 6035 Larnaca, Kyperská republika, identifikační číslo osoby 117862, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti povinným: 1. E. S., zemřelému dne 24. srpna 2008, naposledy P., a 2. P Č., M., pro 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, se sídlem v Praze 6, Evropská 663/132, pod sp. zn. 067 EX 15/04, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, identifikační číslo osoby 69797111, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 22 Co 495/2013-238, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 22 Co 495/2013-238, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve výše uvedené exekuční věci soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, usnesením ze dne 5. 11. 2013, č. j. 067 EX 15/04-229, rozhodl, že do řízení na místo povinného E. S., zemřelého dne 24. 8. 2008, vstupuje Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42. V důvodech rozhodnutí odkázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2011, č. j. 32 D 1165/2008-213, dle něhož dědictví po zemřelém povinném E.
S. „připadlo Československé republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“; za této situace soudní exekutor postupoval podle § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“, s přihlédnutím k § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů - dále „ex. řád“, a „rozhodl o procesním nástupnictví“. K odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.
6. 2014, č. j. 22 Co 495/2013-238, usnesení soudního exekutora potvrdil. Konstatoval, že soudní exekutor postupoval správně, pokud za situace, kdy povinný E. S. v době „provedení“ exekuce zemřel a ztratil tak po zahájení exekučního řízení způsobilost být jeho účastníkem dříve, než bylo toto řízení pravomocně skončeno, a kdy povaha věci (vymáhání částky v exekučním řízení) připouštěla pokračovat v řízení s jeho procesním nástupcem (státem, který se stal ke dni smrti zůstavitele spoluvlastníkem exekucí postižených nemovitostí), rozhodl podle § 107 odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu o procesním nástupnictví. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1741/2007, uvedl, že Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemovitý majetek nabyla podle § 175u odst. 2 o. s. ř., tj. rozhodnutím státního orgánu, a není tedy dědicem po zůstaviteli (povinném Eduardu Sládkovi), právě proto však pohledávka oprávněné nemohla dle § 175v odst. 4 o. s. ř. zaniknout. Vymáhanou pohledávku bude možné v dalším řízení vedeném proti státu uspokojit výhradně z nemovitých věcí, o nichž bylo rozhodnuto ve smyslu § 175u odst. 2 o.
s. ř., protože stát za dluhy zůstavitele neodpovídá. Usnesení odvolacího soudu napadla Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále „dovolatelka“) dovoláním, v němž jeho přípustnost vymezila tak, že odvolacím soudem řešená právní otázka, zda je v exekučním řízení stát procesním nástupcem dle § 107 odst. 2 o. s. ř. zemřelého povinného v případě, že byla provedena likvidace dědictví a státu připadl podle § 175u odst. 2 o. s. ř. majetek, který se nepodařilo zpeněžit, má být posouzena jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1741/2007 (§ 237 o. s. ř.). Namítala, že stát není v exekučním řízení procesním nástupcem zemřelého E. S., neboť pro takový závěr nejsou splněny podmínky. Pohledávka oprávněné totiž zanikla dle § 175v odst. 4 o. s. ř.
a závazky předchozího vlastníka na stát ve smyslu § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nepřecházejí při nabytí majetku na základě rozhodnutí státního orgánu (§ 13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), tedy ani dle § 175u odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka připomněla, že v dědickém řízení po E. S. Obvodní soud pro Prahu 5 pravomocným usnesením ze dne 2. 8. 2010, č. j. 32 D 1165/2008-153, nařídil likvidaci dědictví. Za situace, kdy zůstavitel nemá právní nástupce a kdy pohledávky, přihlášené do dědictví (včetně pohledávky oprávněné), nebyly při likvidaci dědictví uspokojeny, pohledávka oprávněné zanikla (§ 175v odst. 4 o.
s. ř.). Majetek zůstavitele se nepodařilo zpeněžit a Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 11. 7. 2011, č. j. 32 D 1165/2008-213, rozhodl o jeho připadnutí státu (§ 175u odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení „změnil tak, že usnesení soudního exekutora se zrušuje a věc se vrací exekutorovi k dalšímu řízení“, alternativně aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při výkladu ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu; v této souvislosti se současně dovolatelka domáhá možného důvodu dovolání, a to nesprávného právního posouzení věci, spočívajícího v aplikaci § 107 odst. 2 o.
s. ř. (viz § 241a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.). Uvedená dovolací námitka je v dané věci rovněž opodstatněná. Podle § 175u odst. 2 o. s. ř. o majetku zůstavitele, který se nepodařilo zpeněžit (pozn. dovolacího soudu: postupem dle § 175u odst. 1 o. s. ř.), rozhodne soud, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele. Citované ustanovení bylo na posuzovanou věc použito, neboť z důvodu předlužení dědictví po zemřelém povinném E. S. byla nařízena likvidace dědictví (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2.
8. 2010, č. j. 32 D 1165/2008-153) a v rámci likvidace dědictví nezpeněžený majetek prvního povinného připadl ke dni smrti zůstavitele státu podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2011, č. j. 32 D 1165/2008-213. Dovolatelka proto vlastnické právo k majetku zůstavitele nabyla nikoli v důsledku univerzální sukcese, ale rozhodnutím státního orgánu ve smyslu § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, takže není procesním nástupcem prvního povinného.
Nejvyšší soud se otázkou procesního nástupnictví státu v případě nabytí majetku při likvidaci dědictví opakovaně zabýval a ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn.
21 Cdo 1796/2014, mimo jiné vyslovil, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 o. s. ř. jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžený“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva či majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo.
Státu nemůže ani v budoucnu dědictví po zůstaviteli připadnout jako tzv. odúmrť, protože po pravomocném nařízení likvidace dědictví je potvrzení připadnutí dědictví státu [§ 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.] vyloučeno (viz § 175t odst. 3 o. s. ř., k posuzovanému procesnímu nástupnictví státu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2553/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu -
www.nsoud.cz). Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu z hlediska aplikace § 107 odst. 2 o. s. ř. neobstojí. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1741/2007, není případný, protože dovolací soud v tomto rozhodnutí vycházel z odlišného skutkového stavu věci (po vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti povinný zemřel bez zanechání závěti a všichni zákonní dědicové dědictví odmítli, avšak nedošlo k likvidaci dědictví) a procesní nástupnictví státu toliko obecně dovozoval pro případ, kdy by soud v usnesení o dědictví potvrdil, že dědictví připadá státu jako tzv. odúmrť [§ 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2015 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu