26 Cdo 435/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. Ch., G. e. spol. s r.o. proti žalovanému Státnímu statku Ž., s. p., jako právnímu nástupci původně žalovaného Statku Ž., státního podniku, o zaplacení částky 6.952.560 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 9 C 96/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.6.2000, čj. 12 Co 240/2000-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou Krajskému soudu v Plzni soudu dne 8.9.1997 se žalobce domáhal zaplacení částky 6.952.560 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 5.1.1998, čj. Ro 5119/97-25, které nabylo právní moci dne 25.2.1998, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a postoupil věc věcně příslušnému Okresnímu soudu v Karlových Varech.
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7.2.2000, čj. 9 C 96/98-42, bylo rozhodnuto, že se návrh účastníků na vyslovení místní a věcné nepříslušnosti zamítá.
Krajský soud v Plzni pak k odvolání žalobce shora uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to usnesením ze dne 29.6.2000, čj. 12 Co 240/2000 – 48, které nabylo právní moci dne 16.11.2000. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že otázka věcné příslušnosti byla již na počátku řízení vyřešena usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5.1.1998, a místní příslušnost Okresního soudu v Karlových Varech je dána tím, že původním žalovaným v tomto sporu byl Státní statek Ž., který ukončil svoji činnost až po podání žaloby.
Usnesení Krajského soudu v Plzni bylo napadeno dovoláním žalobce ze dne 11.12.2000. Důvody dovolání spatřuje žalobce v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce uvádí, že Krajský soud v Plzni požadoval zaplacení soudního poplatku a po jeho zaplacení vyslovil svou věcnou nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Karlových Varech s odůvodněním, že nejde o vypořádání vztahů z podnikatelské činnosti, ale o spor restituční. Žalobce toto usnesení nenapadl odvoláním z důvodů hospodárnosti a rychlejšího vyřízení věci. Později si ujasnil, že jde o vydání bezdůvodného obohacení, a navrhl proto, aby věc byla posuzována jako vztah dvou společností zapsaných v obchodním rejstříku a postoupena věcně a místně příslušnému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud v Plzni však svým potvrzujícím usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně, podle dovolatele, nesprávně věc posoudil. Navrhuje proto zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \"OSŘ\").
Dovolací soud shledal, že po formální stránce dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, že uplatněné dovolací důvody lze podřadit pod důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ, dospěl však k závěru, že dovolání nelze věcně projednat. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ je totiž dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 až 239 odst. 2 OSŘ.Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, a dovolatel je ani neuplatňoval. Přípustnost dovolání proti usnesení soudu výslovně upravuje ustanovení § 238a OSŘ. Podle jeho odstavce 1 písm. a) je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, s výjimkami, mezi nimiž je jmenováno usnesení o příslušnosti. V daném případě nejde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, a navíc jde o usnesení o příslušnosti; dovolání v takovém případě je tedy zcela nepřípustné. Nejde ani o jeden z případů uvedených v ustanovení § 238 OSŘ, a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 OSŘ, neboť dovolání nesměřovalo proti usnesení ve věci samé.
Nezbylo proto, než dovolání odmítnout jako nepřípustné ( § 243b odst.4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ).
Povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení nebyla žalobci uložena, ač žalovaný měl ve věci úspěch, protože prokazatelné náklady tohoto řízení žalovanému nevznikly ( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst.1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11.dubna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu