26 Cdo 436/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A.
M., 2) S. M., zastoupeným advokátem, 3) P. D., 4) V. P., zastoupenému
advokátem, a 5) R. M. jako procesní nástupkyni původní žalované M. H., zemřelé
31. ledna 2002, o strpění užívání bytu a o stanovení povinnosti vydat klíče od
domu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 133/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, č. j. 30
Co 284/2002-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním
rozsudkem ze dne 26. července 2000, č. j. 11 C 133/99-27, zastavil
řízení o uložení povinnosti žalovaným převzít od žalobce návrh
nájemní smlouvy, žalovaným uložil povinnost odevzdat žalobci do patnácti dnů od
právní moci rozsudku klíče od „bytu č. 4 v domě č. p. 842 a předat mu klíče od
domu č. p. 842 v B. n. L. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný
dům“, resp. „dům“) a strpět užívání tohoto bytu žalobcem“. Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného V. P. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 1. března 2001, č. j. 30 Co 650/2000-50, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně zrušil ve výrocích o povinnosti žalovaných odevzdat a předat žalobci
klíče od předmětného bytu, o strpění užívání bytu a o nákladech řízení a v
tomto rozsahu mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 11 C 133/99-90,
zamítl žalobu na uložení povinností strpět užívání předmětného bytu žalobcem a
předat žalobci klíče od předmětného domu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci
samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2002, č. j. 30 Co
284/2002-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku mezi
žalobcem a prvním, druhým a čtvrtým žalovaným; jinak jej potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Pro úplnost zbývá dodat, že soud prvního stupně usnesením ze dne 17. července
2003, č. j. 11 C 133/99-126, rozhodl, že v řízení bude jako s procesní
nástupkyní žalované M. H., zemřelé 31. ledna 2002, pokračováno s její dědičkou
– dcerou R. M.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů
především za zjištěno, že v dubnu 1990 se žalobce nastěhoval ke svým prarodičům
do „bytu v B. n. L.“ (dále jen „byt P.“ a „dům P.“), že vlastníkem domu P. byl
pan M., že po úmrtí prarodičů bydlel žalobce v bytě P. sám, že v roce 1992 mu
pan M. jako byt náhradní nabídl předmětný byt, že předmětný dům byl tehdy ve
spoluvlastnictví prvního, druhého, čtvrtého žalovaného a paní M. D., každého z
nich k jedné ideální čtvrtině, že žalobce vedl jednání směřující k nastěhování
do předmětného bytu s tehdejší spoluvlastnicí M. D., která jednání s ním
iniciovala a která k tomu nebyla zmocněna ostatními tehdejšími spoluvlastníky
předmětného domu, a s jejím manželem J. D., že J. D. předal žalobci klíče od
předmětného bytu, že návrh nájemní smlouvy mu předala snacha prvního žalovaného
D. M. a že v průběhu měsíce února 1993 se žalobce do předmětného bytu
nastěhoval. Dále rovněž zjistil, že ostatní tehdejší spoluvlastníci domu s ním
následně odmítli sepsat písemnou nájemní smlouvu a že dne 15. prosince 1993 byl
žalobce z bytu vystěhován. Na tomto skutkovém základě soudy shodně dovodily, že
žalobce není nájemcem předmětného bytu, neboť nebyla uzavřena písemná nájemní
smlouva a nedošlo ani k uzavření nájemní smlouvy konkludentně (§ 685 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době nastěhování
žalobce do předmětného bytu – dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudů obou
stupňů je tomu tak především proto, že jednal-li žalobce o nastěhování do
předmětného bytu jen s M. D. (tehdejší spoluvlastnicí domu k pouhé jedné
ideální čtvrtině) bez vědomí a souhlasu ostatních tehdejších spoluvlastníků,
tedy nikoli s většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů (§
137 odst. 1 a § 139 odst. 1 a 2 obč. zák.), je úvaha o konkludentním uzavření
nájemní smlouvy vyloučena. Za této situace byla žaloba v konečném důsledku
zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadil dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že k
předmětnému bytu mu nevzniklo nájemní právo konkludentním způsobem. Především
však namítl, že ze zjištěných skutečností, které v dovolání podrobně vylíčil,
jasně vyplývá, že M. D., která vykonávala správu předmětného domu, „nepochybně
byla k této činnosti pověřena všemi spoluvlastníky předmětné nemovitosti, neboť
z povahy věci je vyloučeno, aby správu domu vykonával platně někdo jiný než
ten, kdo je pověřen všemi spoluvlastníky nebo alespoň většinou z nich“. Dále
uvedl, že „nejen M. D., ale i ostatní spoluvlastníci předmětného domu,
především bratři M., jednali na městském úřadě ohledně výměny bytu, což
pracovnice městského úřadu Dr. T. potvrdila“. Podle žalobce by měl dovolací
soud „posoudit zejména skutečnost, že žalovaní jako pronajímatelé pověřili
správou domu M. D., pokud s jejími kroky byli srozuměni, ničeho nenamítali“,
avšak v současné době popírají, že správce domu byl k takovému jednání zmocněn.
Následně uvedl, že tím je „právní jistota ve věci vztahů mezi nájemcem a
pronajímatelem a správcem nemovitosti značně znejistěna a mělo by tedy být
postaveno najisto dovolacím soudem, zda pronajímatel odpovídá za právní kroky
správce nemovitosti učiněné jeho jménem“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací
návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 30. ledna 2003 žalobce obsáhle popsal skutkový stav,
který podle jeho názoru vyplynul z provedených důkazů, a uvedl, že v daném
případě byla mezi ním a tehdejšími spoluvlastníky předmětného domu
konkludentním způsobem uzavřena nájemní smlouva ohledně předmětného bytu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo (ve výroku o věci samé,
jehož správnost byla dovoláním zpochybněna) potvrzeno rozhodnutí, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a ani z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil
vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném
skutkovém stavu věci.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je proti napadenému potvrzujícímu výroku
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovoláním byla napadena správnost skutkového závěru, že spoluvlastnice
předmětného domu k jedné ideální čtvrtině M. D., která jednání ohledně
nastěhování žalobce do předmětného bytu iniciovala a s ním rovněž jednala,
nebyla k tomuto jednání zmocněna ostatními tehdejšími spoluvlastníky. Uvedený
skutkový závěr soudy obou stupňů učinily na základě skutkového zjištění, že
tehdejší spoluvlastnice domu M. D. jednala s žalobcem bez vědomí a souhlasu
ostatních spoluvlastníků. Zmíněné skutkové zjištění vyplývá a soudy ho čerpaly
zejména z účastnických výpovědí prvního, třetího a čtvrtého žalovaného, ze
spisu sp. zn. 11 C 2/94 Okresního soudu Praha-východ a ze
svědeckých výpovědí D. M. a JUDr. P. U.. Skutkový závěr, že tehdejší
spoluvlastnice M. D. nebyla k jednání s žalobcem zmocněna ostatními
spoluvlastníky předmětného domu, je proto výsledkem logického postupu při
hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s
§ 211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl
užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nedošlo k
uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu konkludentním způsobem. Pro tyto
účely však bude zapotřebí nejprve posoudit správnost právního závěru, že je
vyloučena úvaha o konkludentním uzavření takové smlouvy, jednal-li žalobce o
nastěhování do předmětného bytu jen s M. D. (tehdejší spoluvlastnicí domu k
pouhé jedné ideální čtvrtině) bez vědomí a souhlasu ostatních tehdejších
spoluvlastníků, tedy nikoli s většinou počítanou podle velikosti
spoluvlastnických podílů (§ 137 odst. 1 a § 139 odst. 1 a 2 obč.
zák.).
Podle § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. prosince 1994 (dále opět jen „obč. zák.“), nájem bytu vzniká nájemní
smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a
to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla
obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí
obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za
plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též
obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva
uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§ 686 odst. 1 obč. zák.).
Smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) hmotněprávním úkonem. Protože v době od
1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 pro ni nebyla stanovena písemná forma, mohla
být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z
ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný
na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Účastníky smlouvy o nájmu bytu jsou pronajímatel a nájemce. Byl-li, jako v
daném případě, předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví více osob, je
zapotřebí respektovat ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti
nelze přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon
374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dovodil Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že
hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. se
rozumí též užívání nemovitosti. Většinou počítanou podle velikosti podílů
rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich,
podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu
z bytu.
Pro smlouvu o nájmu bytu jako dvoustranný hmotněprávní úkon bude – s
přihlédnutím k okolnostem dané věci – nepochybně významný výklad ustanovení §
32 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 31 odst. 1 a 4 obč. zák.
Podle § 31 odst. 1 a 4 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit
fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc
zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby
právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně.
Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo
jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být
patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát
i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří
nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98,
uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném
stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní
úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy
patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato
okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§ 32
odst. 1 obč. zák.).
V projednávané věci vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů za prokázáno,
že v únoru 1993 (tj. v době, kdy se žalobce nastěhoval do předmětného bytu) byl
předmětný dům ve spoluvlastnictví prvního, druhého, čtvrtého žalovaného
a paní M. D., každého z nich k jedné ideální čtvrtině, že žalobce vedl jednání
směřující k nastěhování do předmětného bytu s tehdejší spoluvlastnicí domu M.
D. a s jejím manželem J. D., že J. D. mu předal klíče od předmětného bytu, že
návrh nájemní smlouvy mu předala snacha prvního žalovaného D. M., že ostatní
tehdejší spoluvlastníci domu s ním však následně odmítli sepsat písemnou
nájemní smlouvu a že dne 15. prosince 1993 byl z bytu vystěhován. Zbývá dodat,
že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového zjištění, že tehdejší
spoluvlastnice domu M. D. jednala s žalobcem bez vědomí a souhlasu ostatních
spoluvlastníků, a ani správnost z něj vyplývajícího skutkového závěru, že
spoluvlastnice M. D. nebyla k jednání s žalobcem zmocněna ostatními
spoluvlastníky předmětného domu. Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá,
že žalobce jednal o nastěhování do předmětného bytu pouze s jedním ze čtyř
tehdejších spoluvlastníků předmětného domu (pronajímatelů) a navíc toliko s
jeho menšinovým (jednočtvrtinovým) spoluvlastníkem. Lze – s přihlédnutím ke
shora uvedené judikatuře – souhlasit s odvolacím soudem v názorech, že za této
situace je vyloučena úvaha o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu bytu a že
proto nemůže být žalobce nájemcem předmětného bytu.
Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit
opodstatněně. Lze tak učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit
správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b
odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu